Káčin zápisník: Barvy na vlasy vs. Káča – 1000:1
Už jste někdy viděli skoro třicetiletou buchtu se žluto-oranžovo-růžovejma vlasama? Myslim teda mimo koncert v Modrý vopici. Ne? No tak to já vám ji ukážu!
Jsem milovník barvení vlasů. Narodila jsem se s klasickou vyblitou myší šedí, jakou tu má každá druhá, a tak jsem ve 14, v těžkym emo období, řekla rezolutní: „Ne!“ a obarvila se na tmavohnědou. Tehdy začala moje posedlost vlasama. Začínala jsem samosebou drogérkovejma barvama a dokud jsem byla v područí rodičovského drilu, moc z kopejtka jsem si vyhazovat nemohla. V 19 přišly s argumentem „už jsem dospělá“ dredy, rasta copánky a pak krátký vlasy.
Vždycky jsem ale chtěla bejt hlavně platinová blondýna. Nebo spíš, chtěla jsem mít úplně bílý vlasy, jako Debbie Harry z Blondie. Když jsem si ale našetřila na pořádnýho kadeřníka, u kterýho bylo zaručený, že mi nespálí vlasy, řek mi, že by mi bílá neslušela. Měla jsem mu tehdy říct, že jemu by zas neslušel moncl, tak ať kouká barvit, ale se slzou v oku jsem mu odkejvala nějakou nudnou teplou blond, se kterou jsem vypadala jak děvčátko Heidi a zapřisáhla se, že ke kadeřníkovi už nikdy nepudu.
Nakonec to bylo zlomový, protože z jeho základu se mi bílá udělala velmi snadno – a bylo to boží. Naprosto boží! Od kámošky kadeřnice jsem vyzvěděla, kam chodit pro profi barvy, jak je správně míchat a od tý doby si jedu doma takovou malou chemickou laboratoř. Za těch 12 let se mi to párkrát nepovedlo, ale vždycky jsem to dokázala spravit nebo to nějak zamaskovat. Až doteďka.
Prosim vás, kdybych vám tu někdy tvrdila, že mi sluší zrzavá, tak mi vysvětlete, že fakt ne, ne, ne, milionkrát ne! Pojala jsem myšlenku, že nonstop all-black blondie už stačilo a že zrzavá modroočka v jemně růžové či světle šedivé je moje nová identita. Slovy klasika – LOL.
Pořídila jsem příslušné propriety, stálo mě to pomalu tolik, jako kdybych šla ke kadeřníkovi, ale zatvrzelce nezměníš, a 31. října, pěkně symbolicky, šla na to. Odbarvení odrostů jsem zvládla celkem snadno, pak přišla na řadu tzv. medově plavá. Akorát mi trochu nedošlo, že medově plavá na úplně bílejch spálenejch vlasech bude dělat extrémní bordel. Smyju to, podívám se do zrcadla a vidim divnou helmu, která má na pravý straně obří bílej flek, na levý asi tři odstíny žlutý. Strašný. No to je strašný, byla moje první myšlenka. Tak sem na to dala švédskou veganskou masku s měděnejma pigmentama, kteráto měla dozrzavět zdravou cestou. Dokud to na tom bylo, vypadalo to krásně. Ale pak…
Z těch bílejch fleků se staly fleky rudý! JESUS FUCK! No. Každej normální člověk by to párkrát umyl čistícím šamponem, aby smyl tu vymejvací masku, počkal tejden, dva, a dal na to znova tu původní barvu. Jenže mě v ten moment chytla jakási mánie a jako jediný řešení mi přišlo udělat to teda fest zářivý. Tak na to šla oranžová. Po deseti minutách mi došlo, že vlastně nenávidim oranžovou, takže jsem tam, logicky, přimíchala trochu zářivě růžový. Za dalších deset minut na sebe koukám a říkám si, co to, sakra děláš? A začala jsem to hystericky smejvat silver šamponem, který měl trochu ztlumit zářivost, jako by to snad mohlo fungovat.
Nasypala sem tam ještě trochu vitaminu C, kterej mám mimochodem s technickym čistícim šamponem na hlavě právě teď, když to píšu, aby to aspoň trochu vybledlo (tahle kombinace vymejvá polopermanentní barvy z vlasů), a po třech hodinách v koupelně si řekla, že jediný, co s tim můžu udělat, je jít konečně spát. Uprostřed noci jsem se vzbudila s myšlenkou, že to třeba byl jen sen. Nebyl. Ku*va nebyl! Výsledek teda vidíte nahoře no a… Nebarvěte si vlasy. Nikdy a nijak.
