Posmrtná alba legendárních hudebníků – dědictví, nebo hyenismus?
Potkalo to snad všechna zásadní jména dějin světové hudby. Elvise, 2paca i Michaela Jacksona. A na toho posledního jmenovaného právě minulý měsíc vyplul na povrch takový pikantní skandál. No dobrá, on za něj tedy rozhodně nemohl. Skandálů si přece jen užil až dost ještě za svého života. Hudební vydavatelství spadající pod giganta Sony se každopádně doznalo, že na Jacksonově posmrtném albu Michael při nahrávání několika písní využilo služeb profesionálního imitátora. Proč? Jméno Michaela Jacksona je po jeho smrti (2009) ještě lepším obchodním artiklem než kdy dřív. A to Jackson v hudební branži pochopitelně nebyl žádným otloukánkem. Ještě dnes si jeho jméno drží několik prodejních rekordů, které někdo asi jen tak nepřekoná. Není to ale tak trochu hyenismus?
Jak je to s posmrtnými alby obecně? Nebavme se jen o takových podvodech, ze kterých se jednomu musí zákonitě zvedat žaludek a sám Jackson se snad musí i obracet v hrobě. Může být ale obecně projekt typu „posmrtné album“ vůbec etickým? Neměl by umělec vždy mít právo mluvit do finální podoby svých nahrávek? To, že to jednou takhle nahraje, přece ještě neznamená, že by to takhle chtěl mít i vydáno. Nebo ne?
Mimo hudební byznys si vzpomeňme třeba na slavného spisovatele Franze Kafku, který po sobě zanechal prosbu, aby všechna jeho literární díla byla spálena. A jak to asi dopadlo?
Otázky…
Fanoušci jsou samozřejmě rádi, že se dostanou k dosud nevydanému materiálu. Pokud ale nahoře mezi hudebními labely vládne až tak špinavá hra jako u Sony, má to ještě vůbec smysl? Pojďme se společně podívat na ta nejznámější posmrtná alba v historii. Potom už si je třeba sami můžete porovnat s díly daných hudebníků, která vydali ještě za svého života, a přesvědčit se, zda byl opravdu zachován pro ně typický zvuk po všech stránkách.
Ne vždy je ale situace stejná a ani posmrtná alba nemohou být špatná obecně. Pokud je například materiál již téměř hotov a dojde k nešťastnému úmrtí interpreta, proč by potom deska nemohla spatřit světlo světa? Samé otázky…
Nejslavnější posmrtná alba v hudební historii
- The Doors – Other Voices (1971). Ještě za života legendárního rockera Jima Morrisona stihli The Doors vydat šest nezapomenutelných studiových alb. Nahrávání toho sedmého započalo během Jimovy dovolené ve Francii, ze které se bohužel již nikdy nevrátil. Deska vyšla tři měsíce po Morrisonově smrti a klávesák a kytarista kapely Ray Manzarek a Robby Krieger na zbytku materiálu za Morrisona zaskočili v roli zpěváků.
- Queen – Made in Heaven (1995). Když Freddie Mercurymu diagnostikovali AIDS, nahrál se zbytkem kapely bezpočet demo nahrávek, tedy dokud mu to zdraví ještě umožňovalo. Mercury zemřel v roce 1991, o čtyři roky později jeho bývalí parťáci uvolnili do té doby neslyšený materiál.
- 2pac – The Don Killuminati: The 7 Day Theory (1996). Páté a první posmrtné album největšího rappera všech dob. Tuhle desku stihl 2pac nahrát ještě kompletně za svého života. Později proběhly jen nepatrné úpravy.
- John Lennon – Milk and Honey (1984). Spoluzakladatel legendárních The Beatles byl zavražděn už v roce 1980, tahle deska se ovšem dostala ven až o celé čtyři roky později. Později se totiž objevily ještě nějaké skladby, které dal Lennon dohromady spolu se svou manželkou Yoko Ono.
