Káčin zápisník: Jsem lepší člověk než vy

To je titulek, co? Jen se nebojte se, nemyslím vás, ale několik konkrétních jedinců, kteří stojí v pomyslným kruhu kolem mě a v posledních týdnech se stahujou, jako se stahuje smyčka kolem krku. Zneužívají mojí tendence se podceňovat a brát si moc k srdci, co o mně kdo říká. Takže tohle vlastně není o tom, že já jsem super (trochu teda jo), ale především o tom, jak jsou oni strašně na ho*no.

Víte, jak jsem si tuhle pochvalovala poševní sesterství? Nó, tak jasně, že to není vůbec tak jednoduchý a sluníčkový, jak jsem se domnívala. Ve chvíli, kdy jsem spokojeně usínala se statistikou 2 ze 3 na mysli, netušila jsem, že jen za pár hodin zjistím, že to jsou spíš tak 2 z 8. Nemusím říkat, že celý moje nadšení z titulu samozvaný karma policie z vůle osudu odjelo rychlejš než šinkanzen.

Co to s váma, lidi, sakra je? Sami za někým přijdete, začnete z něj tahat rozumy, donutíte ho vrátit se k věcem, který mu ublížily, jemu to není vůbec příjemný, ale myslí to s váma dobře, tak na to přistoupí, a co uděláte vy? Všechno to vezmete, zmuchláte, hodíte do koše, začnete mu lhát, spolčovat se s druhou stranou a kvůli čemu? Kvůli obřímu penisu? Jasný, velký péro je super, ale jak praví mé oblíbené přísloví (pravidelní čtenáři již tuší), bývá k němu přidělanej velkej čů*ák. Lidi se fakt nemění. Není ale lepší čistá karma?

Když už o tom mluvim, dost dlouho jsem přemýšlela, jestli karma funguje plošně, nebo jen u těch, co v ní fakt věří. Stejně tak jsem si kladla otázku, jestli je opravdu tak nutný dbát na morálku, držet se zásad, anebo si prostě říct m*dám na to a dělat to, co se mi zrovna chce bez ohledu na cokoliv. K čemu jsem došla?

Ano, je to nutný. Můj život sice asi bude trochu nudnej a budu poslouchat, že bych se měla trochu odvázat, ale až se na sebe za dvacet let podívám do zrcadla, leknu se tak maximálně prvního šedýho vlasu, a ne obličeje vyžilý opuštěný ku*vy, která je všem tak akorát pro smích. Takový ty kecy o tom, že si pak aspoň můžeš říct, žes žil život naplno… Nedal by se ten život plnit něčim jinym než nevěrou a výmyslama? Není to tak cool, jak to vypadá. Neni to vůbec cool.

Už dávno mi přijdou obdivuhodnější lidi, co nepijou, nikdy, prostě proto, že nechtěj nebo že jim to nedělá dobře, než ti, co vylijou dvě lahve vodky a můžou pořád kalit dál. Prostě už jsem z toho vyrostla. A stejně tak už sem velká na různý oblbovací hry a vztahový intriky. Lidí, co timhle plněj svůj jinak nezajímavej život, je mi vlastně líto.

Já se nesnažim říct, že jsem andílek s osmi svatozářema, ale právě proto, že jsem sama udělala tunu kravin a pořád se dokážu chytit za nos a uklidnit se, cejtim právo se zdravě rozčilovat nad všema, co mě posledních pár týdnů využívaj jako omluvu pro svý naprosto dementní chování. Stejně tak beze studu plácám sama sebe po zádech, že tenhle zápisník je tak asi jedinej případ, kdy se tomu celýmu hodlám takhle moc věnovat, a že jsem z toho vylezla ještě odhodlanější než předtím. Rozhodně teda přesvědčenější o tom, že stojí za to nelhat, nedělat z ostatních kretény, nevymýšlet si, abych vypadal jako lepší člověk, a hlavně říkat věci úplně na rovinu. I za cenu, že pak člověk bude třeba trochu trapnej.