Jsme takové pavlačové drbny, říkají Trojky
Veronika Kratochvílová a Aleš Zenkl, kteří stojí za hudebním projektem Trojky, vypustili do světa barevný a rozjuchaný videoklip, ve kterém sdílí svůj názor na umělý a „dokonalý“ svět Instagramu. „Za filtrem smíš se smát,“ je jedním z mnoha vzkazů, které poslali instagramovým královnám a jejich followerům. Jestli jim tím chtěli vzdát hold, nebo se jim vysmát, je však otázkou.
Vydání prvního singlu jste docela dlouho protahovali. Proč vám to vlastně trvalo tak dlouho?
Aleš: Singl jsme měli hotový už dávno, ale problém byl v tom, že se nám od té doby asi tak čtyřikrát změnil favorit. Pokaždé, když jsme vytvořili novou písničku, tak nám připadala mnohem lepší než ta předchozí.
Veronika: Jasně, protože co je nové, to se zdá být vždycky lepší. A navíc v písni IQ jsme asi konečně našli tu rovnováhu mezi ironií a provokací, kterou jsme hledali. Dá se říct, že vystihuje směr, kterým se chceme vydat.
Styl mezi ironií a provokací?
Veronika: Máme s Alešem hodně podobný smysl pro humor a vlastně nás baví dělat si z věcí kolem nás legraci. Zároveň to ale rozhodně nejsou témata, kterým bychom se mohli bez skrupulí vysmívat, protože v jejich realitě sami žijeme. Je skvělé psát songy z vlastního života, ale ještě lepší je koukat na život kolem sebe a v těch písních ho reflektovat. Jsme takové pavlačové drbny.
Singl IQ se týká života na Instagramu?
Aleš: Pod zkratkou IQ se ukrývá spojení Instagram Queen. To jsou takové ty holky, nebo vlastně i kluci, co na té platformě žijí a prezentují na ní nejen svůj pracovní život, ale i své kompletní soukromí. A to do té míry, že je to až lehce za hranou. Víme, vedle koho se probouzejí, s kým se rozcházejí, a často je jim vidět mnohem dál než do kuchyně. Je to prostě fenomén doby, který nás nějakým způsobem fascinuje.
Veronika: Samozřejmě že jsme oba taky aktivní na sociálních sítích a Instagram využíváme. Já se u toho maximálně bavím, jsem schopná trávit dlouhou dobu sledováním nejrůznějších bizarností. Mám tam pár „tajných lásek“, ke kterým se vlastně vztahuje i tahle písnička. Vlastně těm holkám i tak trochu závidím. Taky chci barterovat tenisky!
Budete v tomhle duchu pokračovat?
Veronika: Pocitovky, vztahové zpovědi, zadumané monology, retrospektiva… to všechno je moc fajn a k hudbě rozhodně patří. Nás ale baví řešit aktuální věci. Jsme schopni hodiny v kuse dumat nad tím, jak běžný smrtelník může přežít mašinerii korporátu, kdy nahradí prodavačky v Tesku roboti a pošťáky drony. Takže jo, myslím, že témata jsou v podstatě nevyčerpatelná.
Jak jste se vlastně dali dohromady? Aleš hrál dlouho s Michalem Hrůzou a Meky Žbirkou, Veronika předtím zpívala s kapelou LUS3…
Aleš: Motali jsme se kolem sebe už několik let a první písničku jsme natočili asi před třemi lety. Pak ale Veroniku chytlo cestování a já jsem měl dost vlastní práce, takže jsme to zas nechali na pár let spinkat. O to lepší je to teď.
Veronika: Aleš mě už dlouhou dobu strašně moc bavil jako hudebník i jako producent. Párkrát jsem u něj ve studiu zpívala nějaké vokály a uplně mě uchvátilo, jak umí pracovat s lidmi. Jde z něj krásná energie, ale zároveň klid, který umí na člověka za mikrofonem přenést. Je to jeden z nejchytřejších a nejtalentovanějších lidí, co znám. Takže je vážně radost tvořit s ním písničky.
Jste dva, ale jmenujete se Trojky. Proč?
Veronika: Ne, vážně to není velikost podprsenky ani nic podobného. Měli jsme natočené tři písničky, ale pořád jsme neměli název. Když jsme přemýšleli, jak je stará naše první písnička, zjistili jsme, že je to přesně tři roky. A do toho všeho jsme se dozvěděli, že životní číslo odvozené od data narození máme oba dva tři. To už bylo nějak moc trojek najednou, takže nám to zůstalo. Jsme prostě Trojky. A trojka je koneckonců šťastné číslo.
