Hankovy štěky: Co si myslím o spaní psů v posteli?
Jsme šelmy a polidšťováním nám spíš ubližujete. Chováte se k nám jako k dětem a my pak nemáme jasno o našem postavení ve smečce. Jsme zmatení a pro jistotu přebereme vedení. Za jeden z takových prohřešků je považováno i spaní v posteli.
Prozradím vám jedno jednoduché pravidlo, které funguje nejenom u bull plemen: Jednou dovolíš, víckrát nezakážeš. Panička mě od prvních dnů učila spát na zemi. Jenom mi dolů z postele na zem svěsila ruku, nic víc. Nebylo mi to líto, protože jsem pes a nejsem takové emoce schopen. Pak jsme se ale přestěhovali a neměl jí kdo složit postel. Matrace byla na zemi. A co je na zemi, to je psí pelech!
Takže teď je to tak, že do postele prostě patřím, navzdory tomu, že si panička někdy myslí, že mě odtud vyštípe. Potřebuji se v noci tisknout k jejímu tělu. Potřebuji vytláčet páníčka pryč. A potřebuji si do peřin utírat uslintanou tlamu a krvavé strupy. A samozřejmě si tam potřebuji lehnout, když přijdu z procházky mokrý jako… no… pes.
Odporuje to sice veškerým fyzikálním zákonům, ale jakmile si lehneme do postele, máme rozpínavou tendenci. Co to znamená? Že, i když máte letiště a spíte na něm bez své samice nebo samce, stejně máte při nocováním s námi zoufale málo místa. A je jedno, jestli si do postele přitáhnete čivavu nebo novofundlanďana. Každý pes se tu stává neskladným.
Někteří cvičitelé tvrdí, že jakmile nás pustíte do svého pelechu, stoupáme v hierarchickém uspořádání rodiny. Tím u nás prý ztrácíte respekt. Když vám spíme v nohou, tak je to ještě dobré, když vám ale leháme k hlavě, je to průšvih. Ale nevěřte tomu. Třeba já si lehám hlavně tak, abych mohl paničce prdět do obličeje.
Chci tím jen říct, abyste si dobře rozmysleli, jak daleko svého miláčka pustíte. Můžete se totiž připravit o určitý komfort. Ale jak nás to jednou naučíte, nestěžujte si a prostě spěte (a trpte)!
