Hankovy štěky: Jak mi panička pořídila parťačku
Nejsem rozmazlený ani nezdravě závislý na paničce. Jen se k ní celou noc potřebuji tulit, vyžaduji 200 procent lásky a nepustím jiného psa ke své misce s lososem. Přivést domů dalšího uzurpátora pozornosti a jídla je tak trochu sázka do loterie.
My pitbulové máme v hlavě takový neodbytný hlásek, a ten velí: “Zabij toho psa! Roztrhej ho na cucky! Chytni ho za krk a zlom mu vaz!” Ale když nás od malička vodíte mezi jiná zvířata, je ten hlásek spíš takové jemné šeptání a převládne oddanost páníčkovi. Jenomže potkat psa na ulici je něco ji-ného než ho přivést do vlastního teritoria…
I tak se panička rozhodla adoptovat fenku z útulku. Jak mě s ní seznámila? Nejdřív jsme šli běhat ven. Tam jsem ji očichal. Moc mě to nebralo. Na volno jsem přece od toho, abych aportoval a kadil souse-dovi před barák, ne abych ztrácel čas čicháním k fenám. Pak mě panička připnula na vodítko a štrádovali jsme s tou nohatou fešandou bok po boku vesnicí. Pochopil jsem, že panička chce, a-bychom byli smečka. Proto jsme pak mohli zamířit ke mně.
Řeknu vám, že Pepper, tak se ta super kost jmenuje, je fajn. Říkám kost, protože je, jak to tak u chrtů bývá, fakt jenom kost a kůže. Když jsem jí pak doma pořádně strčil čumák k zadku, něco tam nehrálo. Nevzrušuje mě tak jako ostatní fenky. Panička říká, že je to proto, že je vymástrovaná nebo tak něco. Ale namyšlená mi fakt nepřišla, takže nevím, o co jde. Je trochu starší než já, a tak jsem jí gentlemanovsky přenechal svůj pelech. A dávám jí pusy na čumák, aby věděla, že jsem s ní ok a nesežeru ji.
Jinak se vlastně nic nezměnilo. Panička se akorát víc plácne přes kapsu s krmením a sbírá dvakrát tolik bobků. Ale to není můj problém. Já mám super parťačku na osamělé všední dny. Vítej, Pepper
