Káčin zápisník: Jak jsem vyrazila na Anděly. Spoiler alert! Bylo to hrozný, ale tak nějak skvěle
Když nic neumíte (jako já), je dobré obklopit se talentovanými lidmi, s jejichž slávou se tu a tam můžete svézt a vykoupat se ve zlatavé lázni hřejivého výsluní. Přesně to jsem udělala s kamarády Ondrou a Šimonem, kteří hlasovali o výsledcích hudebních cen Anděl, a vetřela se skrze ně na předávání. Není v tom nic kariéristicky vypočítavýho, prostě mám jen ráda pozlátko. A bizáry. Tenhle večer patřil spíš do druhé kategorie.
„Kámo, jak si to jako představuješ, že mě nebereš na Anděly?“ ptala jsem se asi před týdnem kamaráda Ondry, napůl z legrace, napůl pohoršeně, zcela opilá. Zjistila jsem totiž, že je pozván na tuhle skvělou kulturní akci. Ondra mi sdělil, že tam vůbec neměl v plánu jít, ale nakonec jsem ho umluvila. Hodně decentní, Káčo, já vim.
Abychom si rozuměli – hudbu miluju, ale rozhodně ne tu českou, aktuální. Donedávna jsem si myslela, že Mirai se čtou Miráž, Bára Poláková pro mě navždy bude „ta buchta, co má dítě s Liškou“, a rádio jsem poslouchala naposledy v době, kdy ještě frčely Rybičky 48. (Hrajou ještě tyhle vykradači Bowling For Soup? Napište mi do komentářů!) Nicméně ráda chodím na tyhlety načančaný akce a dobrovolně se přiznám, že když tam kolem mě projde nějaká hvězda, cítím chvění! Roky práce blízko, ale nikdy ne přímo v bulváru jednoho holt poznamenají.
Nastal večer V a já se fakt těšila. Čekala jsem Libora Boučka, čekala jsem Ewu Farnou, spoustu cool outfitů, foťáky, výbornej raut, minimálně welcome drink, spíš ale komplet pití zdarma, prostě luxus a pár hodin strávenejch v pozici někoho, koho znaj lidi jménem. Fakt nikdy žádný moje očekávání nebylo vzdálenější pravdě. Na místě jsme se s Ondrou sešli s kamarády Šimonem a Janou, načež Šimon místo pozdravu prohlásil: „Mám vybitou baterku, ale kdyby ne, okamžitě trenduju hashtag #cheapceny.“ Zasmála jsem se, protože jsem ještě netušila, jak moc přesný to je.
Když vyrazíte do Litomyšle na soutěž myslivců, dostanete zadarmo najíst, napít, má to skvělou atmo a odcházíte spokojený. I na Českých lvech je jídlo a pití zdarma. Tady ne. Na Andělech si platíte průměrný drinky za nadprůměrnou cenu. Přesto, že právě na vás leží výsledky celý týhle srandy, nedostanete místo k sezení, ani skládací židli v temným koutku, prostě vám řeknou, že si máte stoupnout někam stranou.
Co naplat, stoupli jsme si teda někam stranou k baru, nalili do sebe levnej gin se Schweppsem z PETky a glosovali, co se dalo (čti všechno). Pokud jste to sledovali, víte, co se tam dělo, pokud ne, tak stručnej výběr: Vojta Dyk v obleku z český vlajky zapěl první verš hymny, Ben Cristovao dal duet s Jirkou Kornem, nejlepší momenty večera patřily Jitce Zelenkový, Chinaski museli radši zkrátit a smíchat s jinou kapelou, protože Malátný už neuzpívá vůbec nic, mikrofony chodila nastavovat paní v šatech Desigual a album roku vyhráli J.A.R., protože jsme se evidentně vrátili o deset let zpátky.
Jen, co moderátor, kterýho jsme (milovníci nevhodných animovaných seriálů jistě ocení) přejmenovali na Boučeka Horsemana, domoderátoroval, docucli jsme poslední kapky předraženýho alkoholu a vypadli do nonstop fast foodu na půlnoční svačinku. Naše desetiminutový hodnocení večera nad výbornýma tacos bylo zábavnější a hlavně nápaditější než celí Andělé, ale při loučení jsme se shodli, že i když to byl děs, udělali jsme si to přece jenom hezký, a přesně to jsme od toho očekávali.
Jo, a ráno jsme pak zjistili, že na after party už pití zadarmo bylo. Vidět opilý béčkový celebrity (můj oblíbenec Jordan „ten-od-Emmy-Smetany“ Haj klopil panáky už během přenosu), jak se vlní do rytmu podezřelý hudební produkce, to by sice bylo bájo, ale vlastně mě to ani nezamrzelo. Naopak jsem musela přihodit organizátorům bod k dobru za to, že moudře vyhnali co nejvíc lidí tím příšerným ceremoniálem a zadax pak nalejvali jen zoufalce, co neměli nic lepšího na práci. Šetření nákladů at its best, smekám!
