Káčin zápisník: Jeden jediný způsob, jak sbalit kolegu z práce
Nebudu vás napínat: prostě to nedělejte. Nikdy. NIKDY. Je úplně jedno, jak moc si rozumíte, nebo že si myslíte, že to bude v pohodě. Nebude. Bude to hrozný. Pověstný „nekaď tam, kde jíš“ není v žádném jiném případě pravdivější.
Vzpomínáte si na ten super fór ze Zápisníku o firemních vánočních večírcích, jak jsem velmi elegantně a nenápadně naznačovala, že jsem v jednom kolegovi našla spřízněnou duši, životní lásku a bůh ví co ještě? Ten byl, co? Že to dopadlo naprosto strašně, to jsem, jak si bystřejší čtenář jistě povšiml, velmi detailně shrnula tady, takže ten vztah a toho blbečka už necháme spát. Zatímco ale s troubou z baru nebo od známého vašeho známého by to právě tímhle skončilo, když se potkáváte každý den, je to všechno, jen ne v pohodě.
Když se s někým rozejdete, potřebujete s ním aspoň pár týdnů nekomunikovat, vyklidnit se, trošku si to odtrpět, trošku odkalit, prostě se uzdravit, a to i v případě, že rozchod proběhne za přátelských podmínek – tohle je prostě fakt a kdo tvrdí, že takhle síla nefunguje, je mimo. Pokud vám někdo nakydá na hlavu obrovskou kupu hnoje, tohle bezkontaktní období je zcela nezbytný a taky delší, v ideálních případech by se mělo protáhnout na zbytek života.
Představte si modelovou situaci; přijdete na poradu. Máte kocovinu, protože jste den předtím zapíjeli žal, sotva víte, co šéfovi předložíte, nejradši byste buleli pod peřinou, ale místo toho musíte bejt zcela okouzlující, usmívat se a nedat na sobě ani na chvilku znát, že vás něco trápí, protože strůjce vašich skutečnejch, moc příjemnejch pocitů stojí metr do vás, tváří se, že je nejšťastnější na světě, ani se na vás nepodívá a pozdraví fakt jen v momentě, kdy procházíte kolem něj a je to zcela nezbytný pro to, aby se celá ta zpackaná aférka neprovalila.
Tohle pak zažíváte každý den znovu a znovu, až to jednou nevydržíte, rozhodnete se udělat vstřícnej krok a řeknete nebo napíšete něco fakt přátelskýho, v naději, že tim se to celý uzavře a dusno a trapno na pracovišti skončí. V rámci zachování zaměstnání a duševního zdraví spolknete trochu tý hrdosti a čekáte, že druhá strana zareaguje v podobném duchu.
V normálním světě a mezi dospělýma lidma se to stane a tím utrpení končí. Nicméně, já jsem Káča. Můj svět není normální a všechno je v něm tak nějak naddimenzovaný, i kokotství. Místo klidu jsem se dočkala vskutku laskavého komentáře; nic z toho se nikdy nemělo stát, ale už to nevrátim. Jsem si jistá, že tahle cool hláška bude znít stejně úderně i užita v jiné situaci – třeba až milému kolegovi budu třískat hlavou o obrubník.
