Dredaktorka Pavla bloguje: Jsme národ patologických nevěrníků?
“Všimla si si niekedy, že vo všetkých vašich filmoch a seriáloch je nevera prezentovaná ako niečo prirodzené?”, zeptal se mě znenadání přítel jednoho lednového večera. Zamyslela jsem se a řekla: “A nevěra přirozená není?”
Touto odpovědí jsem vlastně přistoupila na to, že mě můj přítel podvádí nebo jednou podvádět bude. Zatím jsem si ho alespoň pro jistotu odvezla za Prahu do místa, kde skoro nic není, takže aby mi ně-kam v noci po hádce utekl do baru a s někým se spustil, musel by do toho investovat mnohem víc času, energie i peněz. Ale kdyby chtěl, udělá to tak či tak, to je jasné.
Připadá mi, že se naše generace nezaměřuje na nějaké hlubší hodnoty, ale na to, abychom byli teď a tady štastní. Dřív se lidi podváděli, protože byli neštastní, my se podvádíme, protože můžeme být štastnější. Dřív byla ostuda, když jste byli někomu nevěrní, dnes je ostuda, když se nevyspíte s tím, po kom toužíte.
Chceme se cítit naživu. Proto když nemáme žádné koníčky, nebaví nás práce a máme celkem hezký, klidný vztah, je nevěra po všech stránkách nejjednoduší způsob, jak získat pocit, že opravdu žijeme.
Nepřistoupila jsem na tento systém proto, že je to „asi“ normální. Je to taková moje ochrana. Až se mi totiž zase stane, že mě někdo podvede, nebudu tolik překvapená, protože s tím vlastně na jednu stranu počítám. Bude to bolet jako čert, ale nepřekvapí mě to. Šílené, co?
No a v čem je tento přístup podle mě lepší? Moment překvapení znamená smrt, ale když to jen bolí, nějak se z toho vylížeme. A já už mám těch malých smrtí dost.
