Káčin zápisník: Moje podivuhodná exkurze do opravdu hodně holčičího světa
Skoro každá holka, co není na svoje růžový holčečenství vyloženě hrdá, vám řekne, že měla vždycky víc klučičích kamarádů. Vždy se mi to zdálo trochu divný, alibistický, prostě jiná formulace věty „Já nejsem jako ostatní“. Ale chvíli jsem to říkala taky – pravda je totiž taková, že jsem nikdy neměla moc kamarádů obecně, v podstatě jen jednoho, a to byl kluk. Ten druhej byl můj mladší brácha.
Když jsem byla malá, vyrůstala jsem dost normálně. Nosila jsem kalhoty i šatičky, měla jsem bárbíny, ale taky knížky o dinosaurech. Čas jsem trávila s lidmi, většinou spolužáky, různého pohlaví. Když jsem pak přišla do puberty, dostala jsem první oční stíny, řasenku a pudr. Používala jsem je dost sporadicky, protože asi půl roku na to se ze mě stal pankáč, a jediný líčení, co jsem uznávala, bylo načmárat si máminu černou tužku kolem očí, a pak důsledně promnout pěstmi.
Trochu to přetočíme, do současnosti. Je mi pětadvacet a nelíčím se skoro vůbec. Vinnou mýho rebelskýho a osamělýho mládí jsem se to nikdy nenaučila a nikdo mě k tomu nevedl, tahle část holčičího života mě v tom správným věku prostě minula. Dobře, používám řasenku, a když se mi udělá pupínek, zamáznu to korektorem, stejně tak temný kruhy pod očima, který se postupně plněj vším tím červeným vínem, co piju. Jinak jsem ale make upu, na rozdíl do většiny mých kamarádek, nikdy nepřišla na chuť. Přijde mi to jako zbytečný plýtvání časem, ale abych byla fér, nejsem úplná zrůda a mám poměrně dobrou pleť, kdyby to bylo jinak, asi bych taky jinak mluvila.
Posledních pár měsíců ale pozoruju, že moje vždy slušná pleť se dost zhoršila. Jím pořád stejně prasácky, dokonce jsem přestala kouřit, přesto se mi na ní začaly dělat černý tečky, rudý fleky, no prostě samý super věci. Všimla si toho moje kamarádka, a tak mě z dobré vůle poslala na něco, co se jmenuje Hodinka krásy. Zaměstnankyně jisté kosmetické společnosti vás pozve k sobě domů, podívá se na vás, řekne vám, v čem všem je vaše pleť hnusná, proč je hnusná, načež se vám pokusí prodat věci, co vás odhnusní.
Když mi ta slečna volala, abychom se domluvily, nejdřív jsem jí to nebrala. Nezvedám ani uložený čísla, občas dokocne ani mámu, takže nice try, unknown number. V nějakým podivným záblesku, kterej bych nazvala „Hele, jestli chceš pracovat v médiích, asi bys měla ke svýmu telefonu přistupovat trochu jinak“, jsem jí ale jednou odpověděla, a pak už to nešlo zastavit. Aniž bych to postřehla, byla jsem domluvená, že já a další tři neznámý holky se sejdeme kdesi na Českomoravský. No. Když jsem zvonila na zvonek, myslela jsem si, že jdu ke kosmetičce a ani ve snu by mě nenapadlo, že se konečně tomu holčičímu světu pdoívám pod sukni.
Představte si byt, kde je všechno růžový. Polštáře, potahy, koberce, tapety, rámečky, ve kterejch jsou fotobankový obrázky moře s nápisem LOVE překrývajícím zapadající slunce. Máte to? Tak to máte představu o scéně. Bílej rohovej gauč, na něm já, dvě studentky a slečna s modrýma vlasama, u který bych čekala, že se ze všeho nejdřív zeptá, jestli je kosmetika testovaná na zvířatech a zda při balení krémů zemřelo nějaké indické dítě. Zatímco perfektně nalíčená dáma v kožených kalhotech a růžovém tílku povídá o tom, jak je její práce bájo, jak moc ji baví a jak budeme nadšený z toho, co nám provede, já koukám za ní, do knihovny. Podle knížek vždycky poznáte charakter, to se ví.
Slečna přes kosmetiku má v poličce „Pravé štěstí“, „Proč muži lžou a ženy pláčou“ a „Jak být konečně šťastná“. Fakt strašně moc se snažím ji poslouchat, místo abych se v duchu sama sebe ptala, co tam dělám a jestli má taková holka nějakýho přítele, případně zda si ho někdy zve domů, bohužel mi to nejde, takže když se mě ptá, jak se o pleť starám, musí mi to zopakovat a já řikám, že tyhle věci moc neřeším. Reaguje tak, že mi začne cpát sérum proti vráskám, už na to mám věk. Holky okolo mě jsou do toho celý zažraný a já přemýšlím o tom, že musím tý mý kamarádce říct, ať už mi nikdy nic podobnýho nezařizuje.
A teď zdrcující pointa – o hodinu později sedí Káča s nádherně vyhlazenou pletí a perfektním make upem u toaletního stolku, valí oči a dává peníze na dárky za nesmyslně drahý produkty přesně týhlety růžový breptě. A rovnou si s ní domlouvá další schůzku, kde ji naučí, jak se hezky namalovat. Holčičí světe, nenávidím tebe i tvoje nenápadný nástrahy! Jdu si dát pivo a spálit nějakou tu podprsenku.
