Káčin zápisník: Den blbec? Spíš den čů*ák...

Každý má občas den, kdy se mu nic od chvíle, co otevřel oči až do temné půlnoci, kdy je zase vysíleně zaklapne, prostě nedaří. Co se stalo tuhle mně, je přesně z tohohle ranku, takže pokud máte tzv. den blbec zrovna dneska vy, tady máte něco na uklidněnou - fakt v tom nejste sami!

Před časem jsem se vám pokoušela vysvětlit, proč je podle mě čtvrtek nové a horší pondělí. Minulý týden se k mým dle mého názoru už tak dost neprůstřelným argumentům přidal i zážitkový důkaz tak pádný, že bych se snad raději obešla bez něj. Ale ne, vesmír se prostě rozhodl, že mě nenávidí, a tak mi nadělil den jako z pekla, který se už ani nedá označit za blbce, ale spíš jako pořádnej zku*vysyn. Ten typ, co se s váma vyspí, pak přeřízne vaši opilou kámošku a nakonec, když mu na to přijdete, ještě s úsměvem navrhne trojku.

Paradoxní je, že jsem v ten osudný den vstala s poměrně dobrou náladou a výjimečně s jen lehkou kocovinou. Zvládla jsem si dokonce zacvičit, nasnídat se a nachystat se v klidu do práce – a právě tehdy to začalo.

Nejdřív jsem zjistila, že mi někdo ze spolubydlících snědl oběd (!!!) a hned na to, že jsem si v práci zapomněla deštník. No jasně, že venku pršelo. Štěstí, že ovládám umění vázání šátku tzv. na babičku, a tak jsem s obmotanou hlavou vyrazila na tramvaj. Jo, a taky jsem zapomněla říct, že jsem se po šichtě chystala na výlet do Brna (já vím, já vím, exotika, žiju si), takže kromě tašky jsem vlekla ještě batoh.

Když jsem totálně mokrá dorazila na zastávku, zjistila jsem, že tramvaje nejezdí. Fajn, takže druhá možnost o ulici výš. Ne, nejezdí ani tam. Výborně, takže tep stoupá, Káča zavírá oči a třikrát se zhluboka nadechuje. Celý čekání a nedočkání se vozu, který by mě dopravil z A do B, mi samozřejmě sežralo hrozně moc času, takže jsem už v tu chvíli jela děsně pozdě.

Inu nezbývalo, než vyrazit pěšky – alespoň už v mezičase přestalo chcát. Ušla jsem asi 100 metrů, když tu kolem mě prosvištěly hned tři totálně narvané tramvaje. Jupí. Na další stanici už jsem stihla naskočit, a tak jsem se aspoň na chvíli dostala do tepla. Do redakce jsem přilítla se skoro hodinovým zpožděním a účesem á la květák, to totiž moje vlasy ve vlhku dělaj.

Když nebudeme osmihodinovou snahu o vytvoření něčeho čitelného považovat za strast, až do cesty do Brna mi dal vesmír skoro celý den na oddech. Ale pak… Autobus směr Morava jsem skoro nestihla, pak měl půl hodiny zpoždění a mým spolusedícím byl tlustý smradlavý pán s tlačenkou k večeři. Ne, nedělám si srandu.

Do té východoevropské metropole jsem vlastně jela kvůli koncertu. Myslíte, že to bylo super? Že jsem si to užila? Bylo tam totálně natřískáno a přede mě a můj doprovod si stoupla nějaká pidižvice, co nechápala význam slovního spojení „osobní prostor“ a pořád mě mlátila svým obřím drdolem do obličeje. A tak jsem zvládla tři písničky, po kterých jsem se nasupeně vydupala ven před podnik, tam vykouřila půlku krabičky a svou společnost s výrazem raněného štěněte zoufale požádala, jestli už konečně můžeme jít domů.

Asi nikdy se mi nespalo tak dobře jako tu noc. Pod peřinu jsem pohřbila sebe i ten šílený den, ale aby mi to celé neprošlo tak jednoduše, někdy během noci dorazila ještě poslední třešnička v podobě zcela nečekaný menstruace.