RECENZE: Blade Runner 2049 pod vymazleným hávem pokládá otázky, na které nechcete znát odpověď

Pokud fandíte sci-fi, film Blade Runner z roku 1983 vám není třeba představovat. Na začátku října jde do kin dlouho očekávaný sequel, který navnadil lákavým trailerem i krátkými prequely, které jsou volně k vidění na internetu. Všechny materiály vysílaly jasný vzkaz - buď to bude naprosto boží, anebo to bude totální katastrofa. Která strana mince nakonec padla?

Sci-fi filmy mají mnoho významů – jedním z nich je pokládání otázek jako „Co je smyslem naší existence?“ anebo „Kam kráčíš, lidstvo?“, v němž nekonečný vesmír či nepochopitelné technologie budoucnosti tvoří gargantuovskou kulisu, v jejímž stínu se při hledání odpovědí zákonitě musíme alespoň na chvíli přestat považovat za pány všeho tvorstva.

Kanadský režisér Denis Villeneuve je, co se vědecko-fantastických snímků týče, mistrem filozofie. Jeho Příchozí z roku 2016 se zabývají vnímáním času a pokouší se přiblížit schopnost znát věci minulé, současné i budoucí naráz a neustále. Náročně uchopitelná teze je z jeho rukou podávána srozumitelně skrze intimní příběh hlavní hrdinky, což věci pomáhá a ničí ji zároveň – nevyhnul se totiž slzopudnému sentimentu, což ve výsledku celkový dojem trochu kazí.

Nyní dostal Villeneuve šanci zrežírovat sequel kultovního scífka Blade Runner – díla, které je považováno za tak zásadní, že se ho leckdo nezdráhá označovat za revoluční i mimo mantinely žánru. Děj se odehrává třicet let po událostech prvního filmu. Důstojník losangelské policie (Ryan Gosling) během standardního pracovního úkolu zakopne o tajemství tak velké, že může zcela obrátit chod světa alternativní první poloviny 21. století.

Takřka detektivní začátek, stejně jako zbytek snímku oblečený v perfektně vymazleném vizuálním kabátě, dokáže vtáhnout i diváka neznalého původního filmu (ačkoliv takových bude film mít zřejmě jen velmi málo) a působí jako past, která secvakne mnohem dřív, než vám dojde, že se pouštíte někam, kam vlastně úplně nechcete.

Stejně jako u Příchozích, i u dvojky Blade Runnera Villeneuve zpochybňuje to, na čem jako lidé lpíme nejvíc – na budoucnosti, na abstraktní vidině ještě neurčených lepších zítřků, která nás od počátku světa žene kupředu. V duchu prvního filmu předkládá bezútěšnou distopickou vizi futury, v níž sice lidstvo nevymřelo kvůli hladomorům či válkám, ale stojí na pokraji vlastní příčetnosti. Režisér tu otázky nikoliv klade, ale krade, respektive si je půjčuje, z původního filmu, dokáže je ale rozvinout směrem, který pro diváka připouštějícího si zoufalou smrtelnost lidské rasy není vůbec příjemný.

Blade Runner se na počátku 80. let má mnoho rovin, v té myšlenkové se nicméně ptal hlavně na to, který život je skutečný a který ne (a jak se to dá vůbec rozeznat). Blade Runner z roku 2017 jde o krok dál a zabývá se kvalitou toho života. Vychází z předpokladu, že vyrábění replikanti na rozdíl od narozených lidí automaticky nemají duši. Co to ale duše vlastně je a je pokaždé automatickou zárukou lidství? Jinak řečeno – je duše vážně tím, co dělá člověka člověkem?

Síla, co? Velké otázky, epická hudba Hanse Zimmera a Benjamina Wallfische a dechberoucí vizuální stránka vytváří dojem, že Blade Runner 20149 je megalomanské dílo, které vás doslova smete z kinosedačky. Opak je ale pravdou – film má 163 minut, plyne pomalu, akčních scén je pomálu a celé to stojí na osobním příběhu. Příběhu, který Ridley Scott před pětatřiceti lety načal a teď se ho Villeneuve zkouší dopovídat a uzavřít. Naštěstí to dělá citlivým přístupem skalního fanouška a při tom nezapomíná na svůj osobní styl, ačkoliv tentokrát se mu – oproti Příchozím – podařilo stáhnout patos a minimální nutnou míru, a tak v závěru není směšný.

Blade Runner 2049 ve vás probudí nutkání začít trochu přemýšlet o věcech, na které si normálně ani nevzpomenete. Jako třeba: „Co budu po takovýmhle filmu dělat se svým životem?“ Na snímek až do premiéry platilo přísné informační embargo, nicméně kusé ohlasy ze zahraničí ho označovaly za sci-fi minimálně tohoto roku. Ano, musíte to vidět.