Kolik Čechů popravíme? ptá se Habermannův mlýn

„Natočil jsem to tak, jak si pamatuju,“ řekl Juraj Herz při premiéře Habermannova mlýna. Myslel tím násilné scény po skončení druhé světové války, kdy si ozbrojené skupiny „českých vlastenců“ často léčily černé svědomí z vlastní kolaborace nebo osobní nevyřízené účty. Téma odsunu sudetských Němců, vyvolávající bouřlivé emoce, tu režisér ztvárnil v příběhu inspirovaném skutečnou postavou mlynáře Habermanna.

August Habermann (Mark Waschke) je majitelem mlýna a pily v malém městečku v pohraničí. Jeho manželka je Češka, stejně jako jeho nejlepší přítel Karel Březina (Karel Roden). Čech nebo Němec, na tom nesejde, lidé se tu podle národností nijak nedělí. Tedy do doby, než začíná druhá světová válka a do městečka přijíždí oddíl esesmanů. Habermann se snaží nezadat si s vládnoucí mocí a zachovat si zbytek sebeúcty i ve vypjatých podmínkách, kdy na něj tlačí z jedné strany velitel esesáků Kozlowski (Ben Becker) a z druhé strany jeho vlastní svědomí. Ve světle válečných událostí krystalizují lidské charaktery, aby nakonec došlo k „vyrovnání účtů“, při kterém Augusta Habermanna zlynčují jeho vlastní sousedé.

„Je důležité, aby se nezapomnělo, na které straně kdo stál,“ říká postava Jana Hrušínského. Ztvárnil tu ředitele hotelu, servilního slizouna, který díky své ohebné páteři odevšad vykličkuje. Herecké obsazení bylo do filmu vybráno velmi zajímavě, ansámblu ale vévodí Ben Becker a Karel Roden. První jmenovaný dává svému esesmanovi chladnou a místy doslova elegantní krutost, jeho dialog s Waschkem, kdy se smlouvá o počtu Čechů, co mají být popraveni, patří k nejsilnějším scénám filmu. A zmiňovaný Roden svým charismatem v mnoha scénách hlavní postavu filmu zastiňuje.

To, co se ve filmu podařilo vybudovat, je určité podprahové napětí. Otázka, jak se rodí zlo v člověku, je přítomna snad ve všech Herzových filmech, nejinak je tomu v Habermannově mlýně. Zlo vypadá ze začátku většinou neškodně. I na uniformu Hitlerjugend dá Augustově bratru Hansovi peníze jeho švagrová, považující z počátku jeho fascinaci Vůdcem za neškodnou polodětskou hru.
Ať Čech nebo Němec, většina z osob v  městečku jsou svině. Nebo to dělá doba? Zfanatizovaní Němci, kteří zdraví přijíždějící esesmany, působí strašidelně, podobným mementem jsou scény, kdy chlapi, kteří ještě před pár dny uctivě smekali před šéfem čepici, se z něj snaží vymlátit, kam schoval cennosti.

Nic není černobílé
Co ve filmu občas ruší, je podivné a ne zcela logické míchání jazyků. Němci tu spolu mluví jednou německy, jednou česky s německou dikcí, a to i sami mezi sebou. Příběh ale drží pohromadě a za zmínku stojí rozhodně dynamika kamery i střihu, která podtrhuje celkovou sílu příběhu. Pochmurnost řady scén podtrhuje i fakt, že většina exteriéru je natočena při zatažené obloze. Jako rytmizační prvky působí i zvuky a soukolí mlýna samotného, které autoři sejmuli jako hrozivé monstrum. Není to jen samoúčelná hříčka, jak se dozvíme na konci filmu.

V Habermannově mlýně nakousnul Herz téma, které bylo do nedávna v českém prostředí víceméně tabu.  „Němci byli zlí a Češi hodní a ti, co byli zabití nebo vyhnaní, si to zasloužili, protože patřili k nacistům“, tak nějak by se dal shrnout obecný názor. Nic však není černobílé – a na to poukazuje i Habermannův mlýn, ze kterého vám po odchodu ze sálu dvakrát veselo nebude.

Habermannův mlýn
Režie: Juraj Herz          
Kamera: Alexander Šurkala         
Scénář: Wolfgang Limmer          
Hrají: Karel Roden, Mark Waschke, Hannah Herzsprung, Zuzana Kronerová, Jan Hrušínský, Andrej Hryc, Oldřich Kaiser, Ben Becker