Tata bojs: My jsme takoví „chudóžnici“

Nedávno vydali ve spolupráci se třemi velmi talentovanými instrumentalistkami, korejskými Američankami Ahn triem, bestofku s názvem smetana. Dívky pak byly hosty podzimní minišňůry. Včera se Tata bojs představili v Praze znovu, ale sami a v rámci "vizuálního" koncertu Na dotek.

Jste známí jako kapela, která především experimentuje. S hudbou, grafikou, koncepcí alb. Cítíte se být víc umělci, nebo hudebníci?
Milan: V dnešní době se za umělce vydává kdekdo a v podstatě jím i může být. Pro někoho jsme velcí experimentátoři, vizuální umělci a hudebníci, pro jiného zas totální lůzři. Já bych nás viděl spíš na blázny, kteří si už dvacet let dopřávají společné radosti z hraní (kolikrát na úkor všech a všeho) a plní si svoje menší i větší sny…a ještě z toho nic nemají. (smích)

Mardoša: My jsme takoví „chudóžnici“.

Koncert v Paláci Akropolis jste pojmenovali Na dotek. Nebáli jste se, že spousta fanynek si bude myslet, že jste jim na dotek?
Mardoša: Klubové koncerty jsou vždycky víceméně na dotek, komornější. Tedy, ne že by na nás někdo přímo šmatal, ale kontakt s publikem je tam bezprostřednější a to je výhoda. Nicméně, kdyby to někdo špatně pochopil a byl příliš horlivý, vždycky je tam Víťa (manažer – pozn. red.) a ten by nás uchránil. Naše publikum je ale vstřícné, inteligentní, komunikativní a kultivované. Takže jsme se nebáli, že by to v Akropoli bylo jiné.

Milan: Každý koncert je v podstatě o sblížení. Někdy se to povede víc a někdy zase míň. A někdy se to povede až po koncertě v šatně…Jéžiš, co to kecám?  (smích)

V čí hlavě a jak se zrodil nápad na projekci uměleckého díla vytvářeného přímo během koncertu?
Milan: Napadlo mě to poté, co jsem viděl toto zařízení nedávno na jedné akci v Klatovech, kam jsem Clada pozval a kde on obrazově doprovázel mou performanci s Ondřejem Smeykalem a Jiřím Hradilem. Před třemi roky mi to Clad ukazoval v úplném zárodku a už tenkrát si mi ta myšlenka líbila. Jsou to živé obrazy, která vznikají a zanikají v jeden okamžik. Ta pomíjivost je docela příznačná pro dnešní dobu.

Kdo se skrýval pod tajemnou přezdívkou VJ Clad?
Milan: Člověk, který se už dlouhá léta zabývá tzv. "vídžejingem", což je dost podobné jako "dýdžejing", akorát se nemíchá zvuk, ale obraz. Vysvětluju to trochu polopaticky, protože jsem zjistil, že dost lidí vlastně neví, co ta zkratka VJ znamená. Clad je šikovný a navíc moc sympatický chlapík, který s námi spolupracuje už na několikátém vizuálním koncertě.

Mardoša: Víte, že já ani nevím, jak se jmenuje doopravdy… Možná jsem to věděl, ale už zapomněl. Spolupracujeme s ním často, rádi a dlouho. Jestli se nemýlím, tak už od roku 2000.

Jsou takové projekce bezprostřední pocitovou záležitostí, nebo bývá VJ Clad dokonale připraven?Mardoša: Já myslím, že Clad bývá dokonale pocitově připraven.

Milan: Poslal jsem mu setlist našeho koncertu a vyznačil mu písničky, kde bych chtěl, aby se objevila doteková projekce. U ostatních songů se použily fragmenty z Barevné hudby Tata bojs, naší zatím poslední velké vizuální spolupráce. Takový koncert je pak kombinací projekcí předpřipravených a projekcí okamžitých, kdy VJ Clad stává součástí scény.

Kritici hodnotili nadšeně vaši poslední akustickou desku smetana, na níž jste dělali spolu s Ahn triem. Akademici vás dokonce nominovali na cenu Akademie populární hudby Anděl 2008 v kategorii „Skupina roku“. Jak byste zatím poslední album ohodnotili vy?
Mardoša: Takové hodnocení není moc na nás. Jsme vždycky rádi, když ten který projekt dotáhneme do konce. Což se podařilo, takže máme radost. V kontextu našich  ostatních alb ho možná zhodnotíme až časem. Zeptejte se nás třeba v roce 2021.

Milan alias Bublajs: Album Smetana parádně vypovídá o tom, jak se skupina Tata bojs po svém vypořádala s návrhem firmy na vydání best of. Navíc je to logické vyústění naší dlouholeté akusticko-komorní aktivity, která začala někdy ve druhé polovině devadesátých let s Markem Doubravou a v podstatě s ním a s Ahn triem také zatím skončila.

Jste v kapele samí muži. Jak se vám spolupracovalo s tolika ženami najednou? Navíc se třemi sestrami.
Milan: Spolupráce byla ve všech směrech skvělá a z jejich strany hodně profesionální. Jsou to sympatický, i když trochu střelený holky. Myslím, že náš zvuk obohatily, aniž by ho příliš změnily. Jejich brilantní instrumentální výkony a naše neumětelství, poetika a energie daly dohromady poměrně zahuštěnou smetanu. 

Mardoša: Desku jsme s nimi dělali my tři, dále pak Dušan. A ještě jsme si vzali na pomoc Marka (Doubravu, bývalého  kytaristu, který je autorem všech aranží smetany – pozn. red.), takže jsme je v pohodě přečíslili. To, že Ahn trio jsou sestry, se projevovalo možná jejich občasným hašteřením, ale nepřerostlo to rámec jejich tria a do toho jsme se my nevměšovali.

Co plánujete dál, jestli to není super tajné?
Mardoša: To, co plánujeme dál, je často tajné i pro nás. Necháváme se sami sebou a tím, co přijde,překvapovat. Nicméně určitě bychom rádi zase natočili nějakou desku. Jestli ještě desky vůbec budou vycházet. Musíme to stihnout!

Milan: V nejbližší době by to měl být květnový koncertní výlet za holkama z Ahn tria do New Yorku.

Na závěr otázka speciálně pro Milana – výtvarníka: Co si myslíte o Entropě Davida Černého?
Milan: Entropa je pro mě takovou potřebnou vizuální štikou v lehce zatuchlém evropském rybníčku. Štika, která se ovšem chvílemi měnila v kachnu (novinářskou, samozřejmě). Od Davida mám radši mimina na žižkovské věži.