Skupina The Stranglers představuje v britském, ale i celosvětovém měřítku téměř legendární pojem. Parta lidí kolem vůdčí osobnosti, zpěváka a kytaristy Hugha Cornwella se dala dohromady roku 1974 v jihoanglické vesnici Chiddington poblíž Guildfordu, tehdy ještě pod názvem The Guildford Stranglers. Hráli v sestavě Jet Black (skutečné jméno Brian Duffy, bicí), Jean Jacques Burnel (kytara a zpěv), již zmiňovaný Hugh Cornwell (zpěv a kytara) a Hans Wärmling (klávesy a kytara). Posledního z nich během jednoho roku nahradil klávesista Dave Greenfield. V tomto složení skupina nahrála své nejznámější desky a písně na přelomu 70. a 80. let minulého století.

The Stranglers, směsice hudebních stylů
Snad i díky různorodému hudebnímu zaměření jednotlivých členů vytvořila formace osobitý hudební styl, složený s pestré směsice žánrů. Cornwell byl totiž bluesový muzikant, Burnel před vstupem do skupiny hrál se symfonickým orchestrem na klasickou kytaru, Jet Black byl zase jazzovým bubeníkem a konečně Greenfield předtím vyhrával vojákům v kasárnách v Německu. Roku 1975 se muzikanti rozhodli zkrátit název svého projektu na současné The Stranglers. Tehdy konečně začali vystupovat v lokálních rockových klubech, kde předváděli hudbu silně ovlivněnou tvorbou amerických The Doors a The Music Machina. Výsledkem byly psychadelické skladby s prvky punku a rocku.

Nutno říci, že kapele doba přála. Tehdejší rocková klubová scéna skomírala a majitelé klubů byli ochotni dát prostor novým neznámým kapelám, aby pozvedli své podniky z úpadku. V začátcích se The Stranglers reprezentovali skladbami jako Peasant in the Big Shitty nebo Ugly a jak lze již z názvu odhadnout, jedná se o tvrdé, hravé až groteskní skladby, které odpovídaly právě se formujícímu punkovému hnutí. Tyto a jiné písně zahrnují album Live, Rare and Unreleased 1974 – 1976, které vyšlo až v roce 1994.

Černý humor vede
Byla polovina roku 1976 a nová anglická skupina se na scéně zabydlela natolik, že si ji pozvali zavedené americké punkové skupiny The Ramones a Patti Smith jako předskokany na své londýnské koncerty. Následovalo první vlastní turné po Británií, jakožto i nahrávání první desky s producentem Martinem Rushentem. Ta se jmenovala Rattus Norvegicus (1977) a obsahovala první singl The Stranglers (Get A) Grip (On Yourself) i skladbu Peaches, která se stala hitem léta (10. místo v britské hitparádě) a dodnes zůstává jednou z jejich nejznámějších písní. Lidé si hudbu kapely oblíbili také díky absurdnímu, černému humoru v textech, který neměl daleko ke slavným Monthy Pythonům, na druhé straně vyvolával také mnoho kontroverzí. I v jejich případě však platilo otřepané heslo: špatná reklama – také reklama. A The Stranglers si velice rychle vybudovali fanouškovskou základnu, která je pro komerční úspěch nezbytností.

Cesta 80. lety
Další desky No More Heroes (1977) a Black and White (1978) na sebe nenechaly dlouho čekat, ale skutečný úspěch zaznamenalo až album The Raven (1979), které dosáhlo čtvrtého místa v hitparádě desek Velké Británie. Někteří dokonce tvrdí, že se nestalo číslem jedna jen vinou administrativní chyby lidí, sestavujících tento žebříček. Ovšem singl The Police první příčky dosáhl již zcela nepopiratelně. Vzhledem k předešlým čtyřem úspěšným deskám dostali The Stranglers pro páté album od svých producentů absolutní tvůrčí volnost. The Gospel According to The Meninblack (1981) bylo skutečně velmi odlišné od předchozí tvorby skupiny: muzikanti se tu zaobírali náboženstvím. A jak už tomu v podobných případech bývá, u části fanoušků nezískalo velkou oblibu.

Vše ale „napravili“ deskou La Folie, která vyšla ve stejném roce a skladba Golden Bown se stala vedle Peaches dalším celosvětovým hitem skupiny. V 80. letech prožívala skupina menší stagnaci a v roce 1990 se Hugh Cornwell rozhodl ji opustit. Zbývající členové proto pozvali ke spolupráci Johna Ellise (kytara a zpěv) a v této sestavě nahráli další čtyři alba: Stranglers In The Night (1992), About Time (1995), Written in Red (1997) a Coup de Grace (1998).

Ale také Ellis roku 2000 ze skupiny odešel a na uvolněné místo přišel Baz Warne, který se stal hlavním zpěvákem ještě spolu s Burnelem. V této sestavě nahráli The Stranglers album s názvem Suite XVI (číslo XVI znamená 16. album v celé jejich studiové tvorbě), které se svým charakterem vrací ke kořenům punku, ale zrovna tak obsahuje prvky country a klasického rocku.

V lednu roku 2009 zahráli The Stranglers v pražském Paláci Akropolis.