Do katolického kláštera by Leonarda Cohena ho asi nevzali. Už z prostého faktu jeho židovského původu, ale také pro jeho celoživotní přitakávání požitkům, počínaje alkoholem a drogami, především v mládí, a konče krásnými ženami, a především pro jeho neasketické uvažování, jež se promítalo do tvorby. Hlavně v básních, jimiž na dlouhou dobu, už od 50. let, vstoupil do uměleckého světa, a později i v básnivých textech se realisticky a spíše skepticky zamýšlel nad mezilidskými vztahy, ty mezi mužem a ženou nevyjímaje. Stejně otevřeně meditoval i o sexualitě a také o víře. Buddhistický klášter si na pět let kolem přelomu tisíciletí zvolil jak pro jeho tolerantnější atmosféru, tak pro izolaci, k níž tíhne od mládí. Ani rodná Kanada mu ji nemohla plně nabídnout, a proto už v 60. letech našel útočiště na řeckém ostrově Hydra.

Když v roce 2001 klášter opouštěl, nesl si s sebou bohatou úrodu poezie a také hudby. Ta se od té doby objevila na dvou albech: Ten New Songs (2001) a Dear Heather (2004). Třebaže očekávání předčila výsledek, umělec Cohenova formátu snad ani nemůže klesnout k průměru. Obzvláště druhé album, ač hudebně méně přesvědčivé než jeho produkce z 60. až 90. let, přineslo překvapení: do cohenovského světa vstoupila zřídka vídaná hravost a k tomu ještě rozený básník v mnoha skladbách rezignoval na psaní textů, přenechav je druhým.

Může za to kytara
Jedině snad Boba Dylana lze postavit nad Cohena z generace folkových písničkářů 60. let, kteří umělecky přežili do dnešních časů. Zatímco však Dylan od samých počátků usiloval o brázdu v hudbě, Cohen na dlouhé roky zapomněl, že ve 13 letech se naučil hrát na kytaru (aby učaroval holce, jak jinak), a psal básně a pak i prózu.

Absolvent univerzity si dokonce vydobyl srovnání s Jamesem Joycem a ani v době, kdy Dylan už měl za sebou několik alb a stal se mediální senzací, se nezdálo, že folkovou hudbu čeká v Kanadě další přírůstek. Jenže prstům se zjevně stýskalo po strunách. Navíc Cohen přesídlil v druhé polovině 60. let do USA, na čas do Mekky country Nashville, pak do New Yorku, kde se zapojil do Warholova okruhu a zamiloval si Nico. Netrvalo dlouho, a vystupoval po klubech. A netrvalo o moc déle, kdy mu roku 1967 vyšla první deska. Album Songs of Leonard Cohen i po 41 letech fascinuje. Temnotou, pro niž se nestalo komerčním trhákem, myšlenkovou hloubkou básnivých textů… a v neposlední řadě i netradičním vokálem, bručavým basbarytonem, dosud v žánru neslýchaným a pro Cohena natrvalo charakteristickým.

Je to náš člověk
I´m Your Man… byť trochu záhadný, neproniknutelný, podivínský. Velký komerční úspěch jej nikdy nepotkal, v tom se jeho osud míjel s Dylanovým, i v míře generačního vlivu, neboť jeho myšlenkový svět nesouzněl s většinovým.

S o to větším požitkem si mohl po celý život vychutnávat až kultovní statut a o to svobodnější mohl být v tvorbě a odvážnější v experimentech. Albem I´m Your Man (1988) překvapil a některé své dávné příznivce asi vyděsil radikálním příklonem k syntetickému soundu, ke klávesám. Podobně dramatický obrat nabrala jeho tvorba deset let předtím, když na albu Death of  a Ladies´ Man v produkci Phila Spectora vzaly za své cohenovské minimalistické aranže, jež nahradily příslovečné, mnohavrstevné zvukové hradby. To ale byl experiment jedné desky, kdežto album I´m Your Man Cohenovu tvorbu natrvalo proměnilo. Od té chvíle točí songy umně vybalancované na hraně chytlavého kýče, bohatě zdobené dívčími vokály, krásně kontrastujícími s jeho bručounstvím.

Cohen není jen koncertně lenošivý. Ani do nahrávacích studií se nehrne. Za dvacet let od I´m Your Man natočil jen tři alba. Umělce slabšího v kramflecích by takové pracovní tempo zahubilo. Ne tak Cohena. Nemusel hnout prstem a díky filmu, který rád sahá po jeho dráždivé hudbě (za všechny jmenujme Stoneovy Takové normální zabijáky z roku 1994) se jeho hudba dostala k novým generacím posluchačů. Ty vnímavější fascinuje stejně jako jejich rodiče.