Zrní: Kladno je škola hledání krásy v nehezkých věcech

"V přírodě jsme rádi, dává nám inspiraci a klid," vysvětluje skupina Zrní, proč se v jejích písničkách tak často objevují nejrůznější zvířata. Název zbrusu nového alba Následuj kojota je inspirovaný indiánskou mytologií, ovšem kromě specifické přírodní poetiky na ní hudebníci opět zachytili i leccos z domovského „prázdného, apokalyptického města“ Kladna.

Když jste oznámili, že vaše nová deska se bude jmenovat Následuj kojota, na Facebooku se tomu řada lidí vysmála, dokonce jsem zaznamenala názor, že název „trapností předčil očekávání“. Počítali jste s takovou reakcí? Vadí vám?
Vůbec. Kdybychom měli řešit každý názor, zbláznili bychom se. Bylo nám jasné, že některým lidem bude název znít jako Následuj kokota, ale ať si k tomu každý přistoupí, jak chce. Nám se název líbí, zastřešuje koncept desky. 

Možná ani nejde o tuhle přesmyčku, spíš o poetiku. Že je příliš… trampská?
Zdravíme všechny trampy! Jestli to rozpoutalo vlnu diskuse, tak super. Deska Následuj kojota může být trampská, stejně jako Abbey Road může být o dopravní infrastruktuře; jaký má smysl hodnotit název, dokud člověk neslyší hudbu? Kojot je v indiánské mytologii tvůrce vesmíru a má na albu hodně velký význam.

Na minulém Soundtracku ke konci světa jste děkovali mayskému proroctví, teď je tu symbol kojota. To zní, jako kdybyste už jinak než v symbolech nepřemýšleli.
Mayskému proroctví jsme na obalu desky poděkovali za rozpoutání panik a úvah. Za to, že podnítilo vznik fámy o konci světa a tím pádem nám umožnilo, abychom ke konci světa natočili hudební doprovod. Ale v krajině mytologického nebo pohádkového vidění se pohybujeme rádi. Líbí se nám jiný než vědecký pohled na svět. A při natáčení jsme navíc byli v takové indiánské, westernové náladě.

Jak jste se tam dostali?
Byli jsme na soustředění na chatě, kde jsme se o nových písničkách bavili ve stylu, že by to mohl být scénář k westernovému filmu, k jehož zrežírování bychom si přizvali Clinta Eastwooda. Hlavní roli by hrála Kate Winslet a nějaký padouch, v tom jsme neměli jasno. Tahle myšlenka postupem času odplynula, ale něco z té atmosféry zůstalo.

Skoro ve všech vašich nových písničkách figuruje nějaké zvíře. Je to váš záměr, formulovat pocity skrz zvířecí podobenství?
O tomhle častém výskytu zvířat se dozvídáme až teď, od vás novinářů. Nás to ani nenapadlo. Je ale pravda, že jako kapela žijeme v jakési bublině a věci, nad kterými se pozastaví lidé z venku, nám přijdou přirozené a neřešíme je. Nicméně ve zvířatech asi není nic jiného než naše souznění s přírodou. V přírodě jsme rádi, dává nám inspiraci a klid. Naše zjevení se na tomhle světě nás fascinuje, tak o tom zpíváme a hrajeme.

Jako kapela jste spolu od začátku, třináct let. Má to nějaké nevýhody?
Rozhodně to má výhodu, že jsme si vytvořili specifický svět a máme svůj autentický jazyk. A nevýhoda? Pravý opak, tedy že jsme v té bublině zavření a nevyzkoušíme nic jiného. Možná, že je to podobné partnerství; když jsi třináct let s jednou ženou, je to pocit, který někdo jen tak nezažije, hluboký a silný. Vždycky lze namítnout, že tak o dost přicházíš. Ale my jsme si to vybrali takhle, takhle nám to dává smysl.

Podruhé jste nahrávali se zvukařem a producentem Ondřejem Ježkem ze skupiny OTK. Než jsem slyšela písničky z předchozího alba, nikdy by mě nenapadlo, že vaše dva světy – dvě odlišné bubliny – se můžou spojit. V čem vám Ondřej hlavně pomohl?
Strašně moc nám chyběl dobrý zvuk desek a s Ondřejem se to konečně povedlo. Najednou jsme našli článek, který nám chyběl. On má hrozně dobrý čuch, velmi rychle zjistí, co jednotlivé písničky spojuje, a co potřebují. Než jsme se poznali, nechtěl s námi pracovat, nevěřil nám a jisté věci ho štvaly, ale po nějaké době jsme zjistili, že si výborně sedneme. A to, co mu hudebně vadilo, jsme společně odbourali.

Poslechněte si Zrní v Youradiu

Kdy se to zlomilo? Kdy Ondřej řekl, že to s vámi zkusí?
Přimluvil a tak nějak zaručil se za nás Martin Kyšperský ze skupiny Květy a náš manažer Tomáš, kteří Ondřeje přesvědčili, ať to s námi zkusí, že si budeme rozumět. Při práci na Soundtracku ke konci světa jsme se sblížili a ještě bližší jsme si teď po nahrávání Kojota. Ondřej je sice v hudbě mnohem větší undergrounďák, ale to ještě neznamená, že si nemůžeme rozumět; „nitro“ muziky máme stejné, hledáme to samé, každý svými cestami. Máme Ondřeje moc rádi a na deskách ho bereme jako šestého člena party.

Na začátku září jste měli pro fanoušky odehrát speciální venkovní koncert u vrchu Blaník, kam by za vámi fanoušci hromadně přijeli vlakem. Jezdili jste vy sami na výpravy pod stan, když jste byli mladší?
Byli jsme i nedávno! Hráli jsme v Rumunsku na festivalu v Banátu a pak tam dva z nás se svými přítelkyněmi zůstali a vyrazili na túru po horách. Škoda, že to s tím vlakem a koncertem v kravíně kvůli tamním sousedům nevyšlo.

Vznikají nějaké písničky i na takovýhle výpravách?
Tam se jenom nasává inspirace, písničky dáváme dohromady společně třeba na soustředěních po zapomenutých chatách v Česku, kam se vždycky na týden zašijeme. Na výpravy se málokdy dostaneme všichni spolu.

Na soustředění jezdíte na chalupy, které vám doporučí kamarádi?
Chalupu nám vždycky půjčují nějaký kamarád. Děláme to tak dlouho, že už se to o nás ví, což má výhodu, že nic nemusíme hledat sami.

Na jaké chalupě to bylo nejlepší?
Nejvíc se nám asi líbilo v Pilníkově v Krkonoších, kde jsme vymýšleli desku Hrdina počítačové hry jde do světa. Byli jsme tam v zimě, museli jsme si sami štípat dříví. Nabídku jsme měli taky na chalupu ve slovenských Kysucích, kam by se všechno muselo vytáhnout koňským povozem. Ovšem hrozilo riziko kleknutí elektřiny, takže nabídku jsme zatím nepřijali.

Pocházíte z Kladna a zmiňujete to i v bookletu, kde píšete: Zrní je hra, něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen. Má Kladno specifickou poetiku, jako mají třeba Sudety?
Určitě ano. Je to hodně specifické a silné místo. Kladno bylo hornické město, všude kolem jsou zasypané doly, krajina je díky tomu hodně svá. Po hornících pak přišli hutníci. Na to se váže i charakteristická architektura, infrastruktura a vlastně i typ obyvatel. Na město navazuje a částečně do něj prostupuje obrovský areál Poldovky, která zkrachovala a jejíž ruiny teď zarůstají divokou přírodou. Velcí betonoví dinosauři zarůstají liánami, bezem, pelyňkem. Poslední krásné velké baráky se ale teď právě bourají, na jejich místě se staví nové sklady, nová výroba. Říkáme si, že jsme možná posledními svědky toho kouzla.

Ovlivňuje Kladno přímo vaši hudbu?
Člověk dělá takovou hudbu, jaký sám je, a protože v Kladně žijeme, odráží se město i do nás a do naší hudby. Kladno je školou hledání krásy a poetiky i v nehezkých věcech. Ve městě jsou všude paneláky, velká prostranství, široké silnice, a tak je dneska dalším z kladenských rysů prázdnota. Za zábavou se jezdí do Prahy, takže je tu často jak po apokalypse. Hodně nás taky ovlivňuje fakt, že Kladno je malé a my se stýkáme s velmi omezeným okruhem lidí.

V seznamu hostů píšete, že sólo na sekeru si zahrál Šimon Vejvančický. Co je to sólo na sekeru?
Šimon je náš fotograf. Vždycky je u nahrávání, aby proces natáčení zaznamenal. A stalo se zvykem, že pokaždé na desku něco našeptá, zatleská, nebo zahuláká ve sborech. Tentokrát jsme na desce použili hodně samplů venkovních zvuků: industriálu z Poldovky, eskalátorů z Můstku nebo obrovských klád, který jsme museli zvedat v šesti lidech, abychom jednu hodili na druhou. Z takhle nahraných zvuků jsme potom sestříhali základové beatové smyčky. A jednou jsme byli u Šimona, štípal zrovna dříví, a tak jsme si ho nahráli a použili jeho seknutí sekerou v beatu písničky Nezoufej Icoukej.

Na desce vyšlo dvanáct písniček, ale vy jste jich prý natočili o pět víc. Budete je hrát naživo, anebo je vnímáte spíš jako odpad?
Odpad to rozhodně není, to bychom jim ublížili. Plánujeme, že album vydáme jako dvojvinyl, kde bude i těchto pět zbylých písniček. Na vinylu tak bude zaznamenaný celý svět, který nám v tomhle období vznikl.