Whoohoo! Whoohoo! Blur na Szigetu dirigovali vzpomínkový večírek

zobrazit fotogalerii

Trochu bláznivý, hodně melancholický. Takový byl koncert britské legendy Blur na festivalu Sziget. Damon Albarn a spol. si fanoušky povodili na hitech z devadásátých let, ale taky ukázali, jak skvěle by mohli znít, kdyby teď vydali desku. První po deseti letech.

Whoohoo! Whoohoo!  Když se z hlavního pódia chvíli po půl jedenácté ozval známý kytarový riff skladby Song 2, posledního hitu, který ještě večer nezazněl, několik desítek tisíc rozdováděných fanoušků skákalo jako jedno velké yoyo. Britská kapela Blur v čele s Damonem Albarnem právě finišovala koncert na maďarském festivalu Sziget, kam v pátek pro svou porci vzpomínek na devadesátky dorazilo suverénně nejvíc lidí.

Plný areál si nenechal ujít jeden z několika festivalových koncertů, které Blur letos v rámci svého festivalového turné hrají. Pro většinu fanoušků to byla první možnost, jak se a kapelou od comebacku v roce 2009 naživo setkat.

Blur svůj festivalový set staví logicky po vzoru abiturientských večírků na těch nejlepších „historkách“, které do začátku nultých let vypustili do světa. Girls & Boys, Beetlebum a Tender o vztahu Albarna se zpěvačkou Justine Frischmannovou, Cofffee & TV, kterou zpívá Albarnův parťák a navrátilec Graham Coxon, Country House o dědkovatění kapelového manažera, Parklife… setlist, který plocha mezi hlavním pódiem a obřím ruským kolem odzpívala od začátku do konce. Nad davem nadšených kluků a holek na jejich krcích se vznášela nostalgie; dnešní třicátníci v duchu znovu prožívali dobu, kdy největší starostí byla hádka o to, jestli jsou lepší Blur, Pulp nebo Oasis, a hromadně si připomněli ultimátní pravdu, že love’s the greatest thing that we have.

Nostalgickou, chvílemi až melancholickou náladu do velké míry nastolil samotný Damon Albarn, který se hlavně ze začátku pral s intonací a působil lehce unaveně. V džínové bundě, farmářkách a ohrnutých kalhotech pochodoval po pódiu tam a zpátky jako dobrák medvěd, který vzpomíná na rošťácké časy z poloviny devadesátých let, kdy jako by vypadl z filmu Trainspotting. Když zrovna nehrál na kytaru nebo klávesy, chrstal do publika vodu z láhve, vyšlápl si na hranu pódia a nakonec se mezi rozdováděné fanoušky vydal na inspekci.

Během koncertu mu rostla křídla. Z hitu Counry House udělal spolu s dechovou sekcí fantastickou party, která pokračovala během Parklife. Silně (až dojemně) v kontrastu s rozjuchanými symboly devadesátých let působila přídavková Under the Westway, jedna ze tří postcomebackových písniček. Albarna – pětadvacetiletého floutka z londýnské dělnické čtvrti Whitechapel – během čtyř minut proměnila v pochybujícího a pokorného pětačtyřicetiletého chlápka.

Jestli by takhle měla znít případná nová deska, na níž Blur údajně nahrávali během zrušených termínů asijských koncertů, mohl by to být další skvělý dospělý návrat.

Blur
Festival Sziget, Budapešť, 9. 8. 2013