White Lies: Ta dvojčata z obalu jsou dost strašidelná

Hned svůj první klubový koncert v Česku dokázali vyprodat. Než ovšem White Lies aplaudoval natřískaný Lucerna Music Bar, věnoval Kouli pár minut bubeník Jack. Mluvilo se o hudbě, o smrti i o dvojčatech z bookletu poslední desky.  

Jacku, upřímně, nemáte už plné zuby neustálého srovnávání s jinými kapelami, speciálně s Joy Division?
Jo, dřív jsme se tím docela trápili. Když jsi nováček a zpíváš písničky, které jsi napsal ty a ne jiná kapela, není příjemné to slyšet. Poslední roky ale zjišťujeme, že podobné srovnávání tady vždycky bude. Na druhou stranu – Joy Division jsou velmi důležitá kapela, takže s porovnáváním s nimi nemám takový problém.

Na nové desce Ritual se White Lies posunuli směrem k elektronice. Je to cesta, kterou byste se v budoucnu chtěli ubírat?
Největší posun od minulé desky vidím ve zvuku. Na To Lose My Life jsme měli obecně velmi omezené znalosti hudby. Každý měl své oblíbené kapely a tím to končilo.
V osmnácti letech jsme pak udělali desku, na níž jsme využili, co jsme do té doby zažili a poznali. Dotkli jsme se mnoha žánrů a elektronika měla na naší tvorbu taktéž svůj vliv.

Některé kousky z vaší novinky Ritual znějí poměrně tanečně. Jaký mají White Lies vztah k taneční muzice?
Pokud jde o taneční muziku, baví mě staré sedmdesátkové party. Některé z nich nás možná inspirovaly. Myslím, že i naše hudba je chytlavá, písničky ti uvíznou v hlavě. Pro nás, přinejmenším tedy pro mě, musí mít muzika "háček", aby mě chytila. Takovou kapelou jsou pro mě třeba Depeche Mode.

Zato hlavní téma vašich skladeb zůstalo stejné. Řekni mi, proč jste tolik fascinováni smrtí?
Myslím, že Charlesovy texty se od těch na první desce liší. Tenkrát to byly příběhy, deset příběhů v deseti písničkách. Písničky něco vyprávěly. Zkrátka klasické songy. Myslím že textům na novince nelze porozumět až tak snadno. Ritual je mnohem osobnější album. Charles literárně vyrostl.

White Lies – To Lose My Life

Ale fascinace smrtí jste se stejně tak úplně nezbavili.
Smrt fascinuje každého, kdo si uvědomuje vlastní existenci. Život je nevyzpytatelný, nikdy nevíš, co se může stát.

Mluvíme o desce s názvem Ritual. Jaké jsou vaše rituály? Máte před koncertem nějaké?
Nejsou nijak zajímavé. Takové klasické rozehřívání. Harry se pokaždé aspoň dvacet nebo třicet minut před koncertem potřebuje rozezpívat, já si rozhýbávám prsty. Ale nejdůležitějším rituálem, než naběhneme na pódium, je takové hromadné objetí.

Myslíš jako u sportovců? Třeba v basketbalu?
Něco takového. Než vlezeš na stage, potřebuješ cítit, že jsi s ostatními na stejné lodi. A vlastně ještě býváme hluční. (smích)

Zpátky k desce, zajímá mě ještě její obal. Co symbolizují dvojčata na předním bookletu?
Trvalo docela dlouho, než jsme se shodli, jak ten obal vůbec pojmout. Nakonec jsme se rozhodli pro dvojčata jako příklad toho, že dva lidé se mohou zdát stejní, ale… Hlubší význam toho najdeš přímo na desce.

Znáte ty dvě sestry osobně?
Neznáme a nikdy jsme je osobně neviděli. Posoudili jsme fotky mnoha dvojčat a vybrali jsme tyhle dvě. Zdály se nám docela strašidelné a zvláštní.

Takže ani nevíte, jak se jmenují?
Ani jména neznáme, ale rád bych je jednou poznal. Myslím, že jsou z Anglie.

Poslechněte si, jak Jack z White Lies hovoří o dívkách z obalu desky.

Co tvoje hudební tipy? Koho z britské hudební scény teď posloucháš?
Většina skupin, které teď poslouchám, jsou z Ameriky. Třeba skvělá parta z New Yorku Violens, kteří s námi jeli turné.

To mě přivádí na otázku, že spolu s Charlesem a Harrym trávíte spoustu času. Existuje ještě něco, co vás navzájem překvapí?
To je dobrá otázka. Popravdě si nemyslím, že by mě ti dva něčím mohli překvapit. Moje vzpomínky začínají někde okolo deseti let. A jelikož Charlese znám od svých čtyř, vlastně skoro celý život, už mě ničím nepřekvapí. Harryho jsem poznal později, ale i s ním je to podobné.

White Lies – Ritual

White Lies jsou mladá a poměrně úspěšná kapela. Je pro vás těžké zůstat nohama na zemi?
Ani ne. Známe hodně úspěšných lidí z naší branže, ale také slýcháváme příběhy o lidech, kteří jenom utrácí prachy, celý život žijou jako jednu velkou party a dělají šílenosti. To ale nikdy nebyl náš styl a myslím, že ani nebude. Dokonce bych věřil tomu, že jsme stejní jako před lety, kdy jsme začínali. Známe se dlouho a víme, kdo jsme.