Viděli jsme Přes kosti mrtvých: Jaký je nový film režisérky Hořícího keře?
Uznávaná polská režisérka Agnieszka Holland se českým divákům vryla do paměti především díky třídílné sérii Hořící keř. Její nejnovější film Přes kosti mrtvých byl uveden na Berlinale, kde získal Stříbrného medvěda, a nyní jde do našich kin.
Janina Dušejková (Agnieszka Mandat) žije na samotě v Kladské kotlině u polsko-českých hranic. Je v důchodu, sbírá bylinky, zajímá se o astrologii, místní děti učí angličtinu a zvířata miluje víc než lidi. Těžko se sžívá se společností myslivců, kterou musí neustále přesvědčovat, že zvěř má taky duši a její lovení se rovná vraždě.
Filmová adaptace knihy Olgy Tokarczuk má všechny předpoklady pro to být skvělým filmem. Kladská kotlina je nádherná a autoři snímku vás pomocí dlouhých záběrů, detailně nasnímané přírody a nápadité hudby dokážou velmi rychle přemístit z kinosálu právě do tohoto temného kraje. Takové prostředí je navíc momentálně v kurzu, je tu příběh s kriminálním podtónem, zajímavá herečka v hlavní roli a samozřejmě téma, které zasáhne každou citlivou duši – vztah člověka a němých tváří.
Bohužel ale skvělým filmem není.
Během velmi těžko únosné stopáže (128 minut) režisérka skáče nejen přes ostatky mrtvých srn, divočáků a pytláků, ale také od detektivky přes humorné a sentimentální momenty až k dramatu s filozofickým podtónem a ptá se, zda je život zvířete rovný tomu lidskému a pokud ano, co je vhodnou odplatou za jeho uzmutí.
Zároveň si na tyto otázky film sám odpovídá, a to dost nešťastným způsobem, co děsně tlačí na pilu. Divák se s ním tedy nejen nedokáže ztotožnit, ale ještě to vyznívá odporně pateticky. Ze snímku, který mohl vytvářet chytré a zajímavé paralely nebo ohromit zdrcujícím závěrem, je ve finále předvídatelný a táhlý mišmaš s černobílým rozdělením hodných a zlých a happy endem jak z čítanky.
Na začátku chcete hlavní hrdince fandit a užívat si atmosféru prostředí, v němž se příběh odehrává, pak ale přijde první mrtvola, okamžitě pochopíte, oč tady půjde, a na konci už se jen modlíte, ať ta hysterická bába přestane vřískat a chcete honem rychle zpátky do velkoměsta. Ne proto, že byste se v lese báli nebo byli napjatí, ale protože tady je všechno tak nějak podivně roztříštěné a beze smyslu.
Nicméně, sama autorka knižní předlohy uznala, že zpracovávat téma člověk vs zvířata není lehké a právě patosu se při něm úplně vyhnout nelze, obzvlášť když člověk sám nekompromisně stojí desítky let na jedné straně barikády. Také prozradila, že mnoho scén v knize nenajdeme, včetně závěrečné nebo těch, které přibližují životní příběhy vedlejších postav. To vše je osobní přínos Agnieszky Holland, který by se snad dal ocenit, kdyby to nebyly nástroje doslovnosti, která filmu téměř vždy škodí. A Přes kosti mrtvých není výjimkou.
Přečtěte si raději knížku.