Vavřinec Hradilek a Petr Šmíd aneb dva kluci z „Ráje”. Přečtěte si rozhovor s nimi
Ve čtvrtek 27. října jsme se dočkali uvedení filmu Tenkrát v ráji podle stejnojmenné knížky Josefa Urbana do kin. Příběh mladého horolezce, který měnil přístup k horolezectví a byl pronásledován nacisty, byste si rozhodně neměli nechat ujít. Takovéto snímky se totiž u nás netočí tak často. Ústřední dvojici ztvárňuje olympijský vítěz kajakář Vavřinec Hradilek jako Josef Smitka a jeho kamaráda Heinricha pak hraje nadějný herec Petr Šmíd. Oba jsme je pro vás vyzpovídali při velice milém rozhovoru. Co nám k filmu i natáčení řekli, si můžete přečíst na následujících řádcích.
Aby byli naši čtenáři v obraze, o čem film Tenkrát v ráji je?
Petr: Film je o horolezci Josku Smitkovi, který byl pronásledován nacisty, a jeho přátelích. Je to film o hrdinství, lásce a přátelství na laně, kde život jednoho závisí na druhém, a jejich vzájemně důvěře. O tom, jak je důležité i těžké neohnout hřbet a bojovat proti strachu i pokřivené ideologii.
Jak byste přiblížili čtenářům svoje postavy?
Vávra: Moje postava se jmenuje Joska Smitka. Je to takový dost svérázný kluk, který se snažil vzdorovat režimu a odpor k němu si zlehčovat. Byl to bojovník. Pral se s tím, co mu stálo v cestě, bez ohledu na to, co bude třeba následovat.
Petr: Já hraji Joskova nejlepšího kamaráda Heinricha. Je to postava smyšlená, v reálu asi existoval, ale jak se jmenoval, nevíme. S Joskou je pojí i rozděluje láska k jedné ženě. Heinrich je tichý, rovný člověk, který chápe, že rozlišovat lidi podle národnosti rasy či barvy pleti je pokřivené, nesmyslné a omezené. Nebojí se riskovat život pro přítele. Takový tichý hrdina i trpitel.
Jak jste se k rolím dostali?
Petr: K této roli jsem se dostal přes casting.
Vávra: Před několika lety jsem se účastnil jako komparsista snímku Na vlastní nebezpečí, kde byl autorem scénáře Josef Urban, který je rovněž autorem scénáře k filmu Tenkrát v ráji. Oba se známe se a po Olympiádě v Londýně říkal, že má tuto roli, a tak jsem byl přímo osloven.
Otázka pro Vávru – když jste nabídku na natáčení dostal, váhal jste nad ní dlouho?
Vávra: Ano, váhal jsem, moc jsem tomu nevěřil. Pak jsem si přečetl scénář a následovala taková tři období: ano – jít do toho, pak ne – nechodit do toho, no a poslední bylo opět ano – to už jsem věděl, že to chci dělat. A najednou se už se začalo natáčet.
Čím vás zaujal námět filmu?
Vávra: Osobně mě zajímá období Druhé světové války, ve kterém se příběh filmu odehrává. Navíc se jedná o hodně zajímavý příběh o ne tolik známém klukovi a přijde mi, že jsme si v určitých věcech podobní – on byl sportovec, já jsem také sportovec, byl průbojný a měl podobnou potřebu pohybu jako já. Dělal sport jiným způsobem, a tak se ho snažím dělat i já, takže jsem v mnoha ohledech chápal jeho cestu.
Petr: Postavou Josky i Heinricha a také to byla výzva. Lézt po skalách a překonávat strach pro mě bylo velmi lákavé.
Četli jste knížku, ze které scénář vychází?
Petr: Ano, četl jsem ji.
Vávra: Já také.
Museli jste se na natáčení nějak speciálně připravit?
Vávra: Můžu říci, že příprava byla dost skromná. Měli jsme třídenní soustředění, kde ale pršelo, takže jsme vlastně ani moc moc nelezli.
Petr: Tak měli jsme třídenní kurz, kde jsme se měli dozvědět, jak na to, ale počasí nám opravdu úplně nepřálo. Každopádně se mi horolezectví zalíbilo a rád bych se k němu vrátil. Ale když polezu, tak jedině s Vávrou.
Měli jste za sebe dubly?
Oba: Měli jsme je a použili se. Spíše se ale využívali kaskadéři, kteří dělali většinu pádů, ale ne všechny, některé jsme dělali my sami.
Jak se vám, Petře, natáčelo s Vavřincem Hradilkem?
Petr: Natáčelo se mi s ním dobře. Sedli jsme si a spřátelili se. A popravdě chtěl bych umět na kajaku tak jako on hrát. Zezačátku jsem si říkal, proč vybrali do hlavní role neherce? Ale zahrát tak fyzicky náročnou postavu by jen tak někdo nezvládl. Navíc Vávra má týmového ducha, sportovního ducha, je to ideální člověk do týmu. Je zvyklý makat, mohli jsme spolu mluvit o všem, včetně rozebírání textu. Cítil jsem s ním jistě. Je to blázen, v dobrém slova smyslu, schopný v tom, co dělá.
Byl jste se podívat na nějakém Vávrově závodě?
Petr: Zatím jsem nebyl, určitě se chystám. Seděl jsem už ale v jeho kajaku, což byl skvělý pocit.
Jak se vám, Vávro, natáčelo s Petrem Šmídem?
Vávra: S Petrem se mi natáčelo dobře, vlastně jsem se na něm rozcvičil. Poprvé jsme se poznali na čtených zkouškách, na přípravách a zjistili tak, že spolu budeme schopni hrát.
Byl jste se podívat na nějakém Petrově představení?
Vávra: Ještě nebyl, ale určitě rád půjdu. Přece jen divadlo je zase úplně jiný level, tak se těším.
Byl během natáčení moment, kdy jste si řekli, že to vzdáváte? Přece jen, bylo to poměrně náročné.
Vávra: V Tatrách, tam to bylo dost náročné, tam jsem byl opravdu zmrzlej, unavenej. Celkově natáčení opravdu nebylo snadné – netočilo se na green screen, jednalo se o dobovku, točilo se hlavně v exteriérech, žádná legrace. Je to poměrně exkluzivní záležitost. Doufáme, že to diváci ocení.
Petr: Asi mě to někdo napadlo, v některých momentech jsem měl strach. Jak říkal Vávra, natáčelo se především v exteriérech, což je vždycky jiné. Ale zase jsem tušil, do čeho jdu. Navíc byl na natáčení specifický tým, který uměl, dohromady jsme všichni šlapali, což vám hodně pomůže. Pomáhal mi i Vávra, svým přístupem, jak to zvládnout.
Vávro, přece jen jste především sportovec, neodrazovalo vás okolí od natáčení?
Vávra: Vesměs mě od toho nikdo neodrazoval, naopak mě podporovali, abych do toho šel.
Nenarušilo natáčení vaší sportovní přípravu?
Vávra: Popravdě jsem během natáčení sport trochu vypustil, ale chodil sem běhat, a to je asi tak všechno. Běhání je ale pro mě nakopávající fyzicko-psychologická záležitost.
Petr: Tak mou přípravu to nenarušilo J. Ale řekl jsem si, jak jsem viděl Vávru, že bych se sebou mohl asi něco dělat, a tak jsem si stáhl aplikaci na běhání.
Šel byste do natáčení někdy znovu Vávro?
Vávro: Byl to pro mě rozhodně zážitek a znovu bych do natáčení šel, ale nekývl bych úplně na vše. Přece jen je pro mě prioritní voda. Natáčení byla taková zážitková brigáda. Zajímavého a dobrého projektu bych se určitě zase rád zúčastnil. Tento film byla možnost ukázat něco jiného. Vím, že sportem se nebudu moct živit celý život, ale neznamená to, že nebudu jezdit na vodě. Svět filmu by mě určitě bavil, tak uvidíme…
Měl některý z vás milostnou scénu?
Petr: Já teda ne, Vávra jo.
Vávra: Tak jak řekl Petr, já tam milostnou scénu mám, s Vicou, která mi s ní dost pomohla a myslím, že se nám to podařilo natočit cudně. S Petrem sice hrajeme kamarády, ale vnitřně spolu vlastně soupeříme…
Co vám natáčení dalo a naopak vzalo?
Vávra: Tak vzalo mi to trochu času a asi představu o filmařině, o tvorbě. Na druhé straně mi to dalo jakýsi přehled, rozhled. Poznal jsem jiné prostředí. Dva a půl měsíce jsem strávil s úžasnými lidmi, které bych nikdy nepotkal a jsem za to rád. Naučil jsem se mnoho nových věcí. Mohl jsem diskutovat o tom, jak to dělají. Hned na začátku jsem dostal velikou roli, což byla výzva a snažil jsem se udělat maximum pro, to, abych to zvládl, co nejlépe.
Petr: Nevzalo mi nic.
Petře, vystudoval jste DAMU. Jak na studium vzpomínáte?
Petr: Zpocený trika, dřina, večírky a super lidi. A hlavně to sebe poznávání.
Mimo herectví, jste Petře, autorem divadelní hry Dávno dospělí, která se mimo jiné točí kolem bulimie. Kde vznikla tato myšlenka?
Petr: K projektu mě přizvala Vanda Chaloupkova. Připravovali autorskou inscenaci s lidmi z herecké VOŠ a chtěli někoho, kdo z jejich autorských textu sepíše hru. Ani nevím, jak jsem nakonec dospěl k bulimii. Pro mě je ale na tom textu důležitý odpuštění a soucit, který dnes chybí a to jak ve vztahu k sobě samému tak k okolí.
Chystáte i další hry?
Petr: Ano, dokonce už mám motivy, ale je to otázka času. Rozhodně se ale chystám psát dál. Témat, které mě lákají je několik, ať už politická situace či partnerské řešení věcí.
Petře, dostal jste se do širší nominace na Thalii za herecký výkon v inscenaci Kabaret v divadle DISK. Jaký to byl pro Vás pocit?
Petr: Divný pocit. Pamatuji, jak jsem přišel na vrátnici DAMU a tam jsem měl dopis, ve kterém mi byla oznámena této nominaci. Potěšilo mě, že někdo ocení práci. Děkuji. Ale druhé straně jsem si řekl, že jsem toho zas tolik neudělal.
Plány do budoucna?
Vávra: Plány? Užívat si kajaku a taky trochu trénovat.
Petr: Já momentálně hraji mj. v Národním divadle a rád bych napsal revolve trilogy.