Rozhovor se skupinou Olympic: Kapela je v reinkarnaci
Skupina Olympic dotáhla ke zdárnému konci slibovanou albovou trilogii: Po souhvězdí šílenců a Souhvězdí drsňáků přichází se Souhvězdím romantiků. Rozhodně ale nejde o album romantických cajdáků. Rozmanitá deska obsahuje písničky různých nálad, střídají se tempa i styly. A zahrála si tu i řada opravdu zajímavých hostů. Nad novým albem si povídáme se zakladatelem a lídrem legendárního Olympiku, stejně legendárním Petrem Jandou.
Po šílencích a drsňácích jste teď za romantiky. Ve které z těchto poloh je vám nejlíp?
Asi v té drsné, ta je samozřejmě nejlepší. Být v našem věku romantikem, to je už trochu mimo mísu. Ale my to takhle nebereme. Každá ta deska se nějak jmenuje, a že by byla extrémně drsná nebo extrémně romantická, to se říct nedá. Jejich názvy vznikly okamžitým nápadem, ale všechny jsou stejně pestré.
Nakonec – mám pocit, že šílenec, drsňák i romantik může být jeden člověk nebo i jedna kapela. To se přece vůbec nevylučuje!
Samozřejmě. Když se stane drsňák romantikem, může z toho zešílet. Stejně tak romantik, který se stane drsňákem. A je jen na posluchačích, co na ně působí drsně a co romanticky.
Plakát k vaší aktuální „romantické“ desce ale přece jenom navozuje spíš tu romantickou náladu.
To je pravda, je zahalen do takového romantického kouře. Myslím, že se povedl. Takže pokud někdo vzal název alba Souhvězdí romantiků vážně, byl to výtvarník tohoto plakátu.
Je pravda, že celá trilogie vznikla vlastně náhodou díky jednomu vašemu neuváženému výroku?
Je to tak. Při vydání desky Souhvězdí šílenců jsem řekl, že vznikne celá trilogie. Nebyl jsem na tom s nikým domluvený a pak jsem se trochu zděsil, že to budu muset splnit. Na druhou stranu – byl to nejsilnější hnací motor, jaký si dokážete představit. Bylo to závazné, prostě jsme to museli udělat. A zvládli jsme to za tři roky! Jsem nadšen!
Sliby tedy plníte; vaše další souhvězdí by tak mohlo být souhvězdím slušňáků…
Mohlo, pokud bychom šli do tetralogie. Ale asi už nebude. Teď půjdeme zase do jiných názvů.
Nedávno jste se vyjádřil, že Souostroví romantiků je nejsilnější písňovou sestavou Olympiku za dlouhou řadu let.
Dalo by se říct, že prožíváme reinkarnační období Olympiku. S Martinem Vajglem vlastně začínáme do určité míry znovu. Před třemi lety jsme nastartovali nového bubeníka a dneska řešíme scénu, kostýmy, světla, nový program… Tedy věci, kterými se zabývají nové, začínající kapely, rozhodně ne skupiny v našem věku. Ty řeší spíš umělý chrup, novou protézu a podobné záležitosti.
Zuby tedy máte pořád svoje?
Jasně. V tomhle ohledu jsem na tom dobře.
Říká se o vás, že tradičně komponujete v létě. Vznikaly i písničky na Souhvězdí romantiků v letním období, třeba někde na pláži u moře?
S komponováním je to jako s jídlem. Když udělám guláš, jím ho maximálně druhý den; rozhodně ne za půl roku. Nechce se mi skládat písničky, které budu natáčet za rok, dva. Chci je natočit co nejrychleji. Proto v červnu a červenci skládám, v srpnu zkoušíme a v září točíme. To je ideální čtyřměsíc, kdy se věnuju každé desce opravdu naplno. Tenhle běh nerad přerušuji. Ono to pak ztratí sílu, pohyb, chuť.
U vašich písní vzniká vždycky nejdřív hudba?
Vždycky. Na texty muziku nepíšu.
Podle čeho si vybíráte textaře?
Většinou cítím, která písnička se hodí kterému textaři. Někteří mají rádi táhlé melodie na dlouhé slabiky, jiní mají rádi, když se to seká a text má hodně slov. A navrhuji i témata. A zase: za ta léta už vím, komu jaké téma sedne. Teď se v tom trošku plácám, protože Pavel Vrba a Zdeněk rytíř zemřeli, tam to bylo vždycky jasné. Ale myslím si, že i u Souhvězdí romantiků jsem se s tím nakonec vypořádal dobře. Shrnuto: konkrétní melodie zadávám konkrétním textařům.
Na albu Souhvězdí romantiků je i písnička Tak jdem hrát. Posluchače napadne, že je o vás, a čekal by, že i text bude váš. Napsal ho ale Eduard Krečmar…
Eda má podobný osud jako já, dokonce je i stejný ročník. Žije s mladou holkou, což je pro znalce tohoto textaře úchvatné. On byl totiž vždycky v těhle věcech spíš zdrženlivý. Určitou část života jsme prošli spolu – on psal texty už pro studentskou skupinu Sputnici, ve které jsem hrál, to byl konec padesátých a začátek šedesátých let minulého století. Málokdo dneska ví, že právě Eda napsal text k písničce Diana, kterou zná snad úplně každý. Krečmar ale samozřejmě napsal obrovskou spoustu dalších krásných textů. Já si s ním docela rozumím. On píše i takové příjemné vzpomínkové texty. Na každé desce z naší trilogie nějakou takovou písničku má, vzpomínky na dětství se na ta alba dobře hoděj´. A k písničce Tak jdem hrát: to je blues a na ně se těžko píše jiný, než právě vzpomínkový text, text o holkách, o zážitcích, prostě o nějakém osobním prožitku. Ta hudba jde na dřeň, a tam se právě takovéhle texty snesou.
Na albu Souhvězdí romantiků hraje možná trochu nečekaná sestava hostů – jazzman Laco Déczi, houslista Pavel Šporcl, violoncellista Jiří Bárta nebo foukačkář Vladimír Papež. Mohli se podílet na aranžích písniček, ve kterých hrají, nebo jste jim všechno předepsal?
Všechno jsem jim napsal do not. Ale s drobnými úpravami přicházeli. Pavel Šporcl třeba přidal jeden pěkný tóneček a Jiří Bárta si přidal oktávu, tedy hrál melodii o oktávu výš. Taky hezký nápad. Jinak se ale všichni drželi mých not. Kromě Vládi Papeže. Písnička, ve které hraje, je blues, a blues se nepíše do not. To je pocitová hudba. Takže i Vláďa tady hrál za sebe.
Jaká byla spolupráce s takovými vyhlášenými vážnohudebníky, jakými jsou Jiří Bárta a Pavel Šporcl?
Naprosto skvělá. Při téhle práci vlastně nepoznáte, z jaké branže ten který muzikant je. Z jakého hudebního břehu pochází. Všichni se chovají stejně: jsou to muzikanti. Blázni, kteří si zvolili život s uměním a snaží se tím uživit, což je čím dál tím těžší. Všichni tedy máme společný základ. A že muzikanti z klasické hudby hrají jinou muziku než obvykle? Tak ji prostě hrají! Dneska už to není tak rozdělené, jako to bylo před lety. V současné době si rocker rozumí s vážňákem úplně v pohodě. A dokonce i s jazzmanem!
Tedy v případě Souhvězdí romantiků s Lacem Déczim. Na novém albu vám to spolu opravdu sluší!
S Lacem se znám už dlouho a myslím, že mi původně asi moc nedůvěřoval. On je hodně samorostlý. Nakonec jsme se ale skamarádili. Nedávno jsem ho pozval na oběd, vracel jsem mu jeho pozvání v Americe. Laco si na ten oběd přinesl trumpetu a najednou řekl: pojď si něco zahrát! Tak jsme si šli zahrát. Jemu se to líbilo a prohlásil, že by se mnou chtěl zahrát několik písniček na koncertech. Odehráli jsme tři koncerty – a teď s Lacem Déczim točím desku. Takže to naše sblížení je totální!
Pojedete nějaké velké turné k propagaci nového alba?
Turné máme vlastně pořád. Teď jsme měli i pár vánočních koncertů, a zkraje příštího roku nás čekají vystoupení například v Třinci a Bratislavě. 21. prosince pokřtíme album v Supraphon Musicpointu v Praze na Jungmannově náměstí, akusticky tu zahrajeme a zájemcům se i podepíšeme. No a od ledna plánujeme takzvané Souhvězdí Tour, které se bude týkat celé trilogie.