Rituály, nad kterými budete kroutit hlavou

Redakce
10. 10. 2016

Rituál je jakýmsi obřadem či chováním založeným na osvědčených pravidlech. Pomalu každý nějaký takový má. Sportovec před startem, herec před začátkem hry, člověk třeba před odchodem do práce. Většinou si ho ale spojíme s nějakým náboženským, čarodějným, společenským aktem. Některé se aplikují dodnes a o některých už naštěstí jen čteme. Podívejte se na sedm bizarních rituálů!

Sebeupalování vdovy

Tak to je celkem mazec, dámy! Jednou z hinduistických praktik byl obřad zvaný satí. Šlo o sebeupálení vdovy spolu s tělem zesnulého manžela či jiný typ sebevraždy chvíli po jeho smrti. Pohřební průvod se podobal pochodu svatebnímu. Vdova byla buď posazena na hranici vedle zemřelého či do ohně sama skákala, někdy hranici sama zapalovala. Ženy údajně tento rituál braly jako výsostné právo a samy jej chtěly. Pokud vdova tento akt nepodstoupila, žila po zbytek života v celibátu a bez vlasů. Naštěstí byl tento rituál zakázán.

Kastrace

Tento pojem asi slyšel každý z vás. Jedná se o akt starý několik tisíc let, jehož účel byl odlišný v různých kulturách. Mohlo se jednat o trest pro sexuální delikventy, mohla být nařízena u poraženého panovníka či zajatce jako symbol vítězství a zastavení reprodukce nepřítele. Existuje ale i kastrace dobrovolná jako součást iniciačního rituálu. Ve starém Řecku či Francii (v 17. stöletí) si někteří muži nechali odstranit levé varle, protože se z něj údajně rodili dívky. Mužům po kastraci se v mnoha kulturách říká eunuch a opět plnili rozličné funkce – stali se sluhy, strážci harému a mezi 16. a 20. stoletím se na evropském kontinentu využívali jako pěvci. Dnes se kastrace mužů ale i žen objevuje málo. ČR, USA, Německo či Švýcarsko patři mezi státy, kde se kastrace provádí u pachatelů brutálních znásilnění, kteří s tím souhlasí. Prý pak nemají nutkání napadat ženy. Běžnou praxí je pak u hidžrů, tedy indické komunity.

Harakiri

Harakiri je typ japonské rituální sebevraždy páchané samuraji. Zachránili tím tak svou čest. Samuraj si při ní bodl nůž s krátkou čepelí do břicha a zprava vedl řez po celé šířce břicha tak, že mu vylezly ven vnitřnosti.

Vyřezávání tlukoucího srdce

Častým jevem v dobách minulých bylo přinášení obětí na počest bohům. Ne jinak tomu bylo i v případě aztécké civilizace sídlící na území Mesoameriky mezi 14. a 16. stoletím. Mesoamerické civilizace věřili ve stále se opakující 52 letý cyklus a v to, že pokud uctívaní bohové nebudou dost silní, dojde na konci cyklu k zániku vesmíru. Proto se každých 52 let konal velký ceremoniál, kdy byly uhašeny ohně, a bohům se přinášela lidská oběť. Pak se čekalo na úsvit, pokud se Slunce z horizontu opravdu objevilo, znamenalo to, že Bohové jsou spokojeni a konec světa byl na další cyklus zažehnán. Kromě toho rituálu se přinášely oběti i jednotlivým bohům. Například bohovi války a slunce Huizilopochtliovi pokládali na jeho počest živou oběť zády na obětní kámen. V oblasti břicha pak kněží provedli obsidiánovým kamenem řez a z těla vyrvali tlukoucí srdce a pozvedli jej směrem ke Slunci. Tělo oběti bylo zpopelněno či darováno významným osobám či bylo použito ke kanibalistickým účelům. Dalším hrozným rituálem byl akt uctívání boha vládnoucímu padajícímu dešti jménem Tlaloc. Tento rituál vyžadoval slzy dětí, než byly tedy děti popraveny, musely plakat, aby zajistily svlažení půdy během dešťového období.

Upalování lidí v dřevěné figuríně

Tento obětní rituál se aplikoval v rozmezí zhruba 500 let př. n. l. do roku 500 n. l. O co v něm šlo? Do veliké dřevěné figuríny podoby muže, vysoké několik metrů, se vměstnali živí lidé, většinou šlo o odsouzené na smrt. Nebylo ovšem výjimkou, že mezi nimi byli i otroci, náhodně nevinní lidé. Figurína se zapálila a spolu s ní i oběti uvnitř.

Pojídání popela

Pojídání popela pochází z Brazílie a Venezuelyy. Po spálení těla zemřelého se jeho popel dal rodině a ta jej na jeho úctu snědla s ostatním jídlem.

Mumifikace zaživa

Tento rituál byl praktikován od 11. století do přelomu 19. a 20. století u buddhistických mnichů školy Šingon. Naleznete jej také pod názvem sokušinbutsu a jedná se o proces mumifikace vlastního těla během života. Tento akt nebyl vnímán jako sebevražda, ale jako cesta, která by mohla vést k osvícení. Údajně ji mělo podstoupit několik stovek mnichů, ale nalezeno by zatím jen 24 mumifikovaných těl buddhistů. Jak taková mumifikace probíhala? Dle různých zdrojů mohla trvat 3000 dní až 10 let. Začalo se úpravou jídelníčku, který sestával jen z ořechů, bobulí, rozinek či stromové kůry, aby bylo tělo zbaveno tuku. Poté dieta ještě více přitvrdila, začal se pít čaj z toxických plodin způsobující často zvracení a tím ztrátu tekutin. Prý rovněž tlumil růst bakterií a měl bránit červům v hlodání pozdější mrtvoly. Mnich byl pak uzavřen do těsné kobky do polohy lotosového sedu. Zvonkem dával znamení, že je stále živ, když cinkání ustalo, kobka se zapečetila. Na počátku 20. století se tato praktika zakázala.