Richard Müller: Ještě bych si rád zazpíval na stadionu

Působí unaveně, mluví pomalu a rozvážně. Zdání ale klame. Richard Müller má před sebou třetí akustické turné během dvou let a v hlavě dva nesplněné sny: vydat dvojalbum a zazpívat si na velkém fotbalovém stadionu. „Pro masu lidí, pro ty záběry, které vídáme v televizi při koncertech velkých kapel,“ zasní se. Novopečený trojnásobný otec sice po „období inhalace“ a problémech způsobených maniodepresivní poruchou o věcech stále pochybuje, novinkou ale je, že si zase věří. 

Začátkem února se vám narodil syn Markus. Jak vypadá den Richarda Müllera, když zrovna není na turné?  
Snažím se pomáhat, ale maminka to má celé pod palcem, takže moc prostoru nemám. Syn je teď ve stádiu panenky, já ho jen vezmu a políbím na hlavičku.

Rozhovory s vámi se často točí kolem vašeho problematického vztahu s otcem, hercem Vlado Müllerem, a také kolem vztahů s vašimi dvěma dospělými dětmi. Říkal jste si, čeho byste se ve výchově Marcuse tentokrát rád vyvaroval?
Rozhodně to vím a rozhodně to bude zase stejné. Rozmazlování. Neumím být tvrdý, ačkoliv vím, že cesta pevné ruky je smysluplná. Jenomže já nejsem ten typ otce, který rozhodne, že dítě bude chodit na klavír, i když ho to nebaví.

Máte pocit, že pro svoje starší děti nejste autorita?
Říká se, že můj otec byl člověk, kterého měli rádi obyčejné lidi; a nemá smysl, abych někoho přesvědčil o opaku.  Pamatuju si, že když šla v televizi nějaká inscenace, ve které hrál, museli jsme s mámou sedět a dívat se, což je vlastně docela přirozené. 
Já jsem se ale v tomhle směru od začátku řídil synem Micka Jaggera. Víte, co řekl, když se ho někdo ptal, co dělá jeho otec? Že je běžec. Viděl ho totiž jen pobíhat kolem jejich domu. Před svými dětmi jsem k tomu přistupoval stejně – všechny ceny, které jsem dostal, jsem bagatelizoval, nikdy jsem se nechvástal úspěchy na koncertech. Dneska mám pocit, že si to děti uvědomují. A možná právě proto pro ně nejsem autorita, která by je dokázala držet zkrátka. 

Zase si v klidu mohou jít svou cestou, bez pocitu, že musí svému otci něco dokazovat.
Ano, ano. Jen míváte občas pocit, že zbytečně kupujete drahé věci a že za ně pomalu ani nepoděkují…

Co dělají vaše děti?
Dvacetiletý syn Filip sportuje. Strašně ho to baví, vyrostl do pozoruhodných rozměrů. Je na sebe přísný, sám si vaří. A osmnáctiletá dcera Ema chce jít do Paříže studovat fashion marketing. Jsem zvědavý, jak se tam uchytí.

Dělá ještě modelku?
Docela ano, ale nezdá se mi, že by z toho byla zblázněná. Ema je příliš živelná, kreativní a po mně bohužel taky dost líná na to, aby to uchopila do ruky a začala se něčemu věnovat naplno.
Mám schovanou pohádku, kterou napsala jako osmiletá. Je skvělá, a když jsem Emě později řekl, ať píše dál, bylo poznat, že ji to moc nebere. Možná jsem ji měl tehdy přesvědčit donucovacími prostředky, aby se psaní věnovala. Ale to jsou věci, které se mi nikdy nechtělo dělat, protože prostě nevím, jak na ně.

Z čeho máte s přibývajícími lety největší strach?
Velmi se bojím o děti. A bojím se bolesti. Nebojím se smrti, to je jen okamžik, ve kterém někam odejdete. Bojím se složitých fyzických zákroků, operací. A bojím se takových těch politických záležitostí.

Sledujete politiku?
(Rozhovor jsme vedli ještě před parlamentními volbami na Slovensku, kde zvítězil levicový Robert Fico). Velmi málo. Sem tam se ale podívám a pokaždé si uvědomím, že politik může udělat cokoliv a vždycky se z toho nějak vykroutí. Tihle lidé nikdy nebudou mít dost. Bojím se, že jednou budeme žít v mafiánském státě. Pokud tam už dávno nežijeme.

Mluvíte o politické svévůli. Na obale aktuálního raritního vinylu Eště jste chtěl mít obrázek Poslední večeře, biblického tématu zrad, stejné téma se opakovaně objevuje i v aktuálních písničkách. Je pro vás zrada jako námět dlouhodobě důležitá?
No… asi ano. Ano. Vidíte, nikdy mě to nenapadlo. Já se k jednotlivým textům vyjadřuju jen velmi těžko, protože ony vznikají takovou zvláštní expresní formou. Desku napíšu za dopoledne. Jak je to možné? Taky to nechápu. V minulosti mi k tomu pomáhaly různé inspirativní látky, teď jsem relativně delší čas bez nich, ale i tak to někdy přijde. O drogách se ale nebavme.

Jak moc jsou vaše desky autobiografické?  
Jsou o mém zpracování témat. A protože texty ze mě většinou vyletí rychle, nemám potřebu ani prostor se v nich vrtat. Vlastně jsem nikdy nemíval žádný odpad. Když se mě kamarádi nebo lidi z vydavatelství ptají, jestli mám schované nějaké nevydané skladby, pokaždé je zklamu.  

Vaše dvě poslední alba se jmenují Už a Eště. Náhoda, nebo záměr?
Ano, chtěl jsem mít sérii Už (recenze), Eště (recenze) a Dost. O další desce se ale zatím nedá mluvit, žádný konkrétní název neexistuje, nemám texty a ani nevím, s kým ji budu dělat.  

Na koncertech před skladbou Cigaretka na dva ťahy říkáváte, že je vaše nejoblíbenější. Proč?  
Je to moje nejoblíbenější písnička, kterou jsme udělali s Jaro Filipem (textař a skladatel, spolupracovník Deža Ursiniho).  Natočili jsme čtyři pět desek, možná víc, dvě z toho byly jeho sólovky, ke kterým se už asi nikdo nedostane, vyšly už dávno a bez propagace (v letech 1996 a 1998, pozn. red.). Sem tam narazím na první Cez okno, která je podle mého názoru dobrá, ale malinko horší než ta druhá – Ten čo hrával s Dežom. Tu snad nemám ani já sám. Jsem z ní ale pořád stejně unešený.  

Na co při Cigaretce na dva ťahy vzpomínáte?
Na období inhalací.

Na vašem nadcházejícím turné (report z Potichu Tour) bude hostovat opět Dan Bárta. Proč jste si vybral jeho?
Protože je strašně dobrý. Vždycky jsem se snažil dělat s lidmi, kteří jestli nebyli stejně dobří jako já, tak byli lepší. Je to přirozený mechanický adrenalin, vždycky mi pomůže ještě víc zabrat.

Dan Bárta s vámi kdysi poprvé zpíval v Lucerně, což byl prý jeden z vašich snů – zazpívat si ve Velkém sále.  Zůstaly vám z té doby ještě nějaké sny?
Postupně si je plním. Měl jsem třeba sen vystoupit v Praze ve sportovní hale. V roce 2009 na Best Of Tour to pak bylo moje první nevšedně expresivní turné, hala doslova praskala ve švech, měl jsem opojný pocit.

Jak dlouho takový pocit vydrží?
Pocit radosti nebo úspěšné realizace mívám jen velmi krátce, stačí přejít pár kroků do šatny a je to pryč.  

Je tenhle pocit důvod, proč jedete potřetí ve dvou letech akustické vyprodané turné?
Ne, ne. Jsem člověk, který mívá trému. Cítí napětí. S výjimkou doby inhalace jsem nikdy nebyl na pódiu natolik uvolněný, abych měl pocit, že mi patří svět.

Tedy zpátky ke snům.
Pak jsem měl sen, o kterém jsem si myslel, že se nesplní – nahrát desku v New Yorku. Nakonec to vyšlo, Monogamní vztah jsem nahrál v jednom studiu na Manhattanu. (Richard Müller vypráví stěží uvěřitelnou, nicméně pravdivou historku o tom, jak v jednom malém klubu ve Woodstocku na koncertě kytaristy od Norah Jones narazil na člověka, jenž mu doporučil studio a producenta, u kterého sám nahrává. Bicí mu tehdy shodou náhod nahrál poslední bubeník kapely The Wings Paula McCartneyho, jenž byl zrovna jako každou středu v New Yorku.)
Pak jsem ale začal být nenažraný. Chtěl jsem v New Yorku nahrát album se samými hvězdami. A tak v roce 2005 vznikla deska 44, na níž hrál kytarista Hiram Bullock a bubeník Hakim Omar. O rok později jsme společně objeli turné po sportovních halách, máme z toho i DVD. Tenhle sen už posouvat nepotřebuju. Stačí mi, že na mojí desce jsou napsaná jména Omar Hakim a Hiram Bullock.

Ten relativně brzy po vaší spolupráci, v létě roku 2008, zemřel.
Ano, v létě 2008 s námi ještě hrál na festivalu Pohoda. Přišel tam za mnou a říká mi, že má rakovinu, ale že se z toho dostane. Nedostal. Po Andrejovi Šebanovi, s nímž jsem nahrál několik desek, byl Bullock první spřízněná hudební duše. Uměl zahrát cokoliv, jazz nebo rock (Müller ukazuje, jak Bullock vystřihl kytarové sólo mezi porcemi krabičkového obědu z čínské restaurace).

Splnil jste si Lucernu, sportovní haly, Ameriku i špičkové muzikanty. Zůstalo ještě něco?  
Mám už jen dva sny, jsou ale dost nerealizovatelné. Strašně bych chtěl vydat dvojalbum. Je to pro mě důkaz, že interpret má sílu napsat dvacet dobrých písniček. A pak bych si chtěl zahrát na fotbalovém stadionu. Pro masu lidí, pro ty záběry, které vidíme v televizi při koncertech velkých zahraničních kapel.  

Třeba se festival Pohoda jednou přesune z trenčínského letiště na nějaký velký stadion.
Je pravda, že nejvíc lidí na nás bylo asi právě na Pohodě. Tak třicet tisíc.

Tak to už by na jeden velký stadion vydalo.
Na ten můj velký fotbalový stadion se vejde třikrát tolik lidí.