Recenze na Pana: Umí létat a když bude fetovat vílí prach, zůstane navždy fit

Petr Pan je v angloamerickém prostředí nepochybně jedním z vůbec nejznámějších dětských příběhů. James Matthew Barrie v něm dal na začátku dvacátého století vzniknout chlapci, který v Zemi Nezemi zůstává navždy mladý, bojuje proti pirátům, indiánům a zažívá všemožná dobrodružství. Časem se do děje dostala i víla Zvonilka a především dívka Wendy, aby se zformoval do podoby, v jaké ho dnes známe z desítek filmových adaptací, divadelních her, muzikálů... Nově se Hollywood pokouší odvyprávět, jak se Petr do pohádkové země vlastně dostal. Přečtěte si recenzi na Pana od Martina Svobody.

Dopadlo to nemile. Přitom Joe Wright je nepochybně vynikající režisér, jehož dynamická kamera a cit pro emoce dokáží strhnout. V Pokání, Pýše a předsudku, Anně Kareninové a dalších filmech předvedl, že i kdyby měl zrovna v rukou příšerný scénář, dokáže s ním pracovat. Nyní, když má teoreticky možnost si pořádně vyhodit z kopýtka, jde přece jenom o výpravné fantasy, ale jako by se během natáčení prostě díval jiným směrem.

Kusé záběry jsou ošetřené dostatečně a především úvodní scény v bombardovaném Londýně druhé světové války (zvláštní, protože děj by se měl odehrávat mnohem dřív) mají jistou energii. Po příchodu do Země Nezemě však ovládnou obraz monotónní zelená plátna a digitální krajinky už jen nudí. Pokus o třeskuté finále, v němž do sebe narážejí tisíce nehmotných pixelů, rozhodně ne pirátské lodě, vyloženě uspává.

Pan se však především stává ukázkovým příkladem špatné práce s předlohou, kdy by měl zřejmě rozvíjet známý příběh, ve skutečnosti ho ale pouze narušuje a rozbíjí. Hrdinova dávná nemesis, kapitán Hook, se tu stává jeho nejlepším přítelem a krom pár náznaků, sloužících především jako bezkontextový humor, není jejich vztah, jenž má vést k vzájemné nenávisti, rozvíjen byť náznakem. Zvonilka se tu jen mihne, vílí prach je jakýsi nerost v zemi, Petr létá, protože má být „vyvolený“… Víceméně vše, co k Panovi patří, vidíme, ale má to úplně jinou roli, aniž by bylo vysvětleno, jakým způsobem by to teda mělo později „srůst“ s originálem.

Snímek tak opakuje (podobně jako Mocný vládce Oz, jenž se nedávno pokoušel rozšířit svět Čaroděje ze země Oz, jiné notoricky známé pohádky) chybu z lpění na vizuálních a styčných spojitostech s předlohou, zatímco mu unikají souvislosti, vztahy a smysl. A nezbývá prostor pro vybudivání něčeho vlastního, takže ani skvělý Hugh Jackman v roli hlavního záporáka nezmůže mnoho.

Ale jde to hloub. Původní Petr Pan staví děti i dospělé před skutečnost, že každý musí vyrůst, v důsledku každý musí přijmout nevyhnutelnost konce. Země Nezemě se stává místem, do nějž uzavřeme naše vzpomínky, aby tam mohly žít navěky. Především nejznámější příběh s Wendy tímto poselstvím přímo rezonuje. Barrie navíc stvořil Petra, navždy mladého chlapce, jako poctu svému bratrovi, jehož smrt celou rodinu poznamenala, zatímco on sám se zbytek dětství pokoušel matce ztrátu nahradit.

Je tedy pouze nepochopením filmařů, že mají vůbec potřebu onen abstraktní a citlivý příběh převést do podoby, v níž se skutečný chlapec fyzicky přesune do pohádkové země a v ní se ukáže, že je vyvolený, umí létat a když bude fetovat vílí prach, zůstane navždy fit (a dokonce ho k tomu vybízí jeho mrtvá matka). Takový výklad Petra Pana je skutečně vulgárně zvrácený, jde zcela proti jeho filosofii.

Malé děti si nad tím samozřejmě nebudou lámat hlavu, ty bude zajímat, jestli mají před sebou dost barviček a jestli se mají čemu smát. Bohužel Wright nabízí jen jednolité vizuály, které ke konci už působí zcela vyždímaně a ošuntěle, postavy spolu komunikují bez uvěřitelného zájmu a motivace jsou většinou banální i pto ty děti. Pan se zkrátka rozpadl pod rukama jako podívaná, tak i jako příběh.