Recenze na film Most špiónů: Nejde jen o exponát režisérovy fetiše, ale i o sdílný příběh
Steven Spielberg jako málokterý režisér pochopil filmové médium a diváky zároveň. Má na svědomí některé nejuznávanější i nejvýdělečnější mainstreamové fláky. Své pevné místo v síni slávy si tedy zajistil. A k čemu ho využívá? Točí snímky, jež jsou pro mnohé neuspokojivé. Ztratil snad čich? Naopak. Jen se již nebojí vyjít opačným směrem než míří většina, aniž by, na rozdíl od třeba Coppoly, pokukoval po avantgardě. Pohybuje se dál v rámci mainstreamových děl, přesto na úrovni zcela ojedinělé a unikátní. Přečtěte si recenzi na Most špiónů od Martina Svobody.
Drama Most špiónů, podle scénáře kultovních bratří Coenů, je roztomile přímočarý hollywoodský kýč, na které si dnes už filmaři netroufají, ovšem nemíněno ani trochu ve zlém. Dá vzpomenout na filmy Franca Capry a agitky vznikající do čtyřicátých let, v nichž správný chlapík Jimmy Stewart dokazoval, že za některé hodnoty stojí bojovat do posledního dechu.
Jen místo Stewarta tu máme jiného „chlápka od vedle“, Toma Hankse, a místo černé a bílé celou škálu „vyblitých barev“, aby vykreslily neutěšené poměry studené války, během níž americké hodnoty chřadly ve jménu účelu. Hanks se tu trochu z donucení ujímá sovětského špiona, aby se stal u soudu jeho obhájcem a zaručil mu spravedlivý proces, a tomuto úkolu zcela propadá. Všechno se nakonec zamotá. Hrdinný právník se ocitá ve východním Berlíně, kde soudruzi právě vztyčují nechvalnou zeď, aby vyjednal výměnu zajatců. Pokud se vám to zdá přitažené za vlasy, pletete se, Spielberg zapátral v archivu a inspiroval se skutečným příběhem.
Jde o zcela nenapadnutelné drama, kde každý jeden záběr, každá jedna grimasa herce a každý tón poněkud patetické, ale vlastně vhodné, hudby pasují přesně na své místo. Jedná se přitom o film vypravěčsky velmi úsporný a minimalistický. Vše, co se v něm stane, i sebepatrnější úkon, má přesně vytyčenou roli v celkovém vyznění. Lehkost, s jakou jsou před nás výjevy kladeny, ohromí.
Tak sebejistá a přitom samozřejmá práce se hned tak u někoho nevidí. Přes celkovou nasládlost boje za americké hodnoty nejde nebýt stržen dokonalou filmařinou, jíž se daří být vtipnou, napínavou, dojemnou, mrazivou a hřejivou přesně ve chvílích, kdy chce. Vlastně na sebe někdy musí být člověk až naštvaný, že tomu propadá a nedokáže odolat všem těm emocím, které Spielberg diktuje jakoby lusknutím prstu.
Racionálně dokonalý film se svojí vírou v to, že jeden dobrý člověk může svým směrem strhnout celou historii, paradoxně útočí na srdíčko s vyděračskou drzostí Pošty pro tebe. V cyničtějším moderním divákovi se zákonitě bude bít vžitá nedůvěra v příběh tak čistý, naivně krásný a hollywoodsky melodramatický.
Po monotónně impozantním Lincolnovi jde ale ze Spielbergovy strany o vděčnější práci a diváci tentokrát budou alespoň chápat, proč jsou vlastně v kině a ne v muzeu. Nejde jen o exponát režisérovy fetiše, ale i o sdílnější příběh.
Procentuální hodnocení tu neurčuje, nakolik se film vydařil, ale nakolik hodnotiteli ten dokonalý film se všemi svými atributy sedl. Stačí mít třeba problém s jako vždy stejným Tomem Hanksem, patosem nebo s příběhem propagujícím americké hodnoty z principu a hodnocení bude klesat.
Recenze na film Malý princ: Zdálo se, že neuškodí křičet na poplach. Naštěstí zbytečně
Recenze na Stevea Jobse: Vizionář z Applu postupně odhaluje svou lidskost