Radůza: Luk a šíp mi připomněly, jak rychle se může život otočit
Po bohyni země Gaie pojmenovala zpěvačka Radůza svou novou desku. Zpívá na ní o "pouti od síly ke slabosti", což je téma, k němuž ji prý přivedla i intuitivní lukostřelba - sport, kterému se poslední dobou intenzivně věnuje. O albu jsme v malostranské restauraci mluvily ve chvíli, kde Gaia trůnila na špičce žebříčku nejlépe prodávaných alb a Radůzu čekal první ze dvou vyprodaných pražských křtů.
Na obalu desky Gaia jste vyfocená s lukem a šípem. Prý jste se začala věnovat intuitivní lukostřelba. Jak se liší od té sportovní?
Hlavně náčiním. Sportovní luk je složitý aparát s mířidlly, ze kterého se střílí karbonovými šípy. My máme jen ohnutý klacek s tětivou a střílíme dřevěnými šípy. Intuitivní lukostřelba vlastně simuluje boj nebo lov; běháme po lese, střílí se taky na koni nebo na holuby. Střílíme i v noci – po sluchu, po zvuku zvonečku připevněného vedle terče.
Jak jste se k tomu dostala?
Vždycky jsem chtěla střílet, ale myslela jsem si, že to – vzhledem k tělesným proporcím – není sport vhodný pro ženy. Pak jsem si řekla, že míň už mi nebude, a šla jsem se u nás na Kladně podívat do spolku bojových umění. Už jsem odtud neodešla.
Poslechněte si Radůzu v Youradiu
Říkáte, že intuitivní lukostřelba simuluje boj nebo lov. Co se z toho dá přenést do života?
V některých kulturách je střelba z luku vnímaná jako meditační činnost. A opravdu, prvek meditace je tu velmi silný, člověk se musí v daný okamžik hodně soustředit. Zároveň je v tom i akce, což mi vyhovuje, protože nejsem pomalý člověk. Při střelbě se navíc dobře ukazuje, jak je na tom kdo psychicky. Když nejste v pohodě, střílíte úplně mimo.
Dá se tenhle druh střelby naučit?
Velmi snadno. Techniku zvládnete za jedno odpoledne, pak už trenér jen kontroluje, jestli všechno děláte správně.
Podle té fotky na obalu předpokládám, že lukostřelba výrazně ovlivnila i téma celé desky.
Díky lukostřelbě jsem si uvědomila, že silnější vyhrává. Že svět je založený na potravním řetězci, ve kterém býložravci jedí rostliny a my jíme býložravce. Že kdo má víc sil, ten vítězí, a kdo je slušný a čestný, ten první zemře. Jenomže nikde není dané, že člověk musí být celý život jenom kořist nebo jenom oběť. Při lukostřelbě jsem si uvědomila, jak snadno se to může otočit: ten, kdo měl navrch, může během momentu bojovat o život.
Dovedla vás k tomu konkrétní osobní zkušenost?
Ano, ale o osobních zážitcích mluvím dost nerada. Nechci, aby v mých písničkách posluchači hledali moje příběhy, je fajn, když se je každý aplikuje na svou životní zkušenost. Píšu je vlastně hodně obecně, a pokud chcete, to své si v nich najdete.
Na vašem webu přitom až deníkově detailně popisujete, co zažíváte s rodinou.
Jasně, na webu popisuju, jak se nám pes vyčůral na dětskou sedačku, ale nevypisuju se tam z žádných osobních těžkostí.
Na desce máte písničku pojmenovanou Tenhle svět není jen pro silný. Zpíváte ji tak hluboko posazeným hlasem, až by člověk řekl, že právě vy mezi ty silné rozhodně patříte. Nebo zdání klame?
Myslím, že jsem docela silný člověk, neznamená to ale automaticky, že jsem predátor. Ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, dlouho jsem v životě hledala rovnováhu, abych nebyla v roli oběti a zároveň se nechovala jako žralok, který požírá ostatní. Snažím se teď minimalizovat množství lidí, kterým škodím.
Dá se to nějak kontrolovat? Člověk přeci spoustu chyb opakuje prostě proto, že to jinak neumí.
Jsme neustále stavěni do stejných situací a jednou se prostě musí stát, že ji vyřešíme správně. Myslím si, že nejdůležitější je v tomhle směru snaha.
Pár lidí si už „stěžovalo“ na to, že na nové desce hrajete málo na akordeon. Říkala jste, že jste na něj při natáčení prostě „neměla náladu“. Jakou náladu musíte mít, abyste složila písničku na harmoniku?
Popravdě nevím. Když píšu písničku, pokaždé mě to láká ke konkrétnímu nástroji. Nejde o to, že bych neměla náladu, ale písničky, co jsem psala, mi prostě přišly takhle. Navíc si nedokážu říct, že když mě mají lidi nejradši s akordeonem, tak složím jen písničky s ním a bude to výborný byznys. To mě vlastně nezajímá. Zajímá mě to, k čemu mám puzení, nové zvuky a nové obzory. A jestli se to někomu nelíbí? Tak se mu to holt nelíbí.
Zmínila jste slovo byznys. V době, kdy děláme rozhovor, je vaše Gaia nejprodávanějším albem v republice.
Chápete to?
Supraphon, který desku distribuuje, mi říkal, že už dva měsíce před vydáním volali obchodníci a novinku si si objednávali. Dva až tři tisíce kusů.
Sama tomu nerozumím. Myslela jsem, že Gaiu lidi nevezmou právě proto, že je na ní málo harmoniky. Ale nikde není dáno, že to příště zase musí vyjít.
Vy se teď hudbou uživíte?
Ano. Musím to zaklepat, ale koncertováním se uživím.
Mluvíme spolu chvíli před prvním ze dvou pražských křtů v Malostranské Besedě. Oba jsou vyprodané. Jací lidé na vás chodí?
Úplně všechny věkové i sociální kategorie. Když hrajeme na stojáka, přijdou mladí, do divadel zase dorazí rodiny s dítětem v šátku i prarodiče. Psali mi ale i lidi, co poslouchají metal, čistý folk nebo šansony.
Na Gaie mi přijdou nejsilnější písničky, ve kterých si prostor dělíte s celou kapelou, kterou tvoří tvoří kytarista Josef Štěpánek, bubeník David Landštof a houslista Jan Cidlinský. To je u vás vlastně docela novinka.
Hrajeme spolu dva roky, společně jsme už nahráli předchozí živou desku. Nové je to, že písničky teď už píšu s tím, že je budu hrát právě s kapelou. Kluci se navíc podílí na aranžích, jsme jednotný celek a to mě baví. Hrozně moc jsem se od nich naučila, jsou pro mě velkou inspirací a spolupráci zatím rozhodně nehodlám rušit.
Máte dvě malé děti. Zpíváte jim vaše „dospělé“ písničky?
Jenom když si řeknou. Ale ony poslouchají jiné věci, nejoblíbenější je Ivan Mládek. Hodně taky poslouchají mluvené slovo, teď jede Hurvínek a Mach a Šebestová.
Desky se vám od roku 2001 daří vydávat v podstatě ve dvouletých cyklech. Jak takový jeden Radůzin cyklus vypadá?
My ani k desce nejedeme nějaké speciální turné. Koncertuju průběžně. Napíšu písničku, nacvičíme ji a hned ji zařadíme; když jsem během tří měsíců přinesla třetí playlist, kluci se mi smáli. Ale už si zvykli. Repertoár průběžně obměňujeme, hrajeme zhruba šestkrát až osmkrát do měsíce a na koncertech střídáme starší věci s novými. Když je těch nových dost, natočím je na desku. Ale už když ji natáčím, mívám obvykle skladby na další album.
I teď?
Ano.
