Psí vojáci: Návrat ostrý jako žiletky
Páteční koncert Psích vojáků v Paláci Akropolis byl jako cesta do dob dávno minulých, kdy ke štěstí stačilo pivo, melancholie a trocha lyriky. Jestli jste akci nestihli, napravit to můžete v květnu, kdy je v plánu další pražský termín.
Vyprodáno. Pět set párů očí fixovalo jednu jedinou postavu v červenočerné kostkované košili, usazenou za koncertním křídlem. Čekalo se na její slova. Na sebemenší reakci na vyvolávané písničky a radost publika, že Psí vojáci – ke všemu v původní sestavě s bubeníkem Davidem Skálou a baskytaristou Janem Hazukou – zase hrají.
Psí vojáci: Deset nejlepších písniček
Zpěvák, textař a klavírista Filip Topol, ona postava v kárované košili, byl ale na slovo skoupý. Chvílemi se u nástroje potutelně usmíval, několikrát typickým hlubokým hlasem nečekaně odpověděl ("Jak se mám? Dokud na sobě nosím tuhle košili, tak dobře" anebo "Voláte díky? Já rozuměl vy kur**"). Většinu koncertu ale soustředěně bušil do piána a na hru s publikem přistoupil jen tehdy, když to sám uznal za vhodné.
Poslední řadovou desku Těžko říct vydala kapela před deseti lety, dva roky nekoncertovala. Ani včera v Akropoli nenabídla žádná překvapení. Kdo by je však od muže, jenž neposkytuje skoro žádné rozhovory a kterého v době největších problémů s alkoholem podle vlastních slov zachránila hudba W. A. Mozarta, čekal?
Jako kdyby se s lístkem na koncert prodával i lístek do starých, byť kvůli Topolovým problémům s alkoholem ne vždycky dobrých časů. Víc než dřív koncentrovaný Filip, ze zákulisí bedlivě sledován bratrem Jáchymem, lačnému publiku servíroval bez mrknutí oka známé lyrické klavírní obrazy a texty na pomezí snu a života v bufetu Na Knížecí. A publikum je zpracovávalo po svém. Někdo tančil, další se jen usmívali, jiní výběr skladeb probírali se svými přáteli.
Jak se ukázalo třeba během Protínání, z dynamiky, síly a mnohovrstevnatosti Topolových příběhů čas neubral nic. Všechno při starém, včetně reakcí publika na největší hity z přelomu 80. a 90. let. V emočně nejsilnějším závěrečném bloku s Krasobruslařem, Bílou a studenou, Žiletkami, Kruhy a Sbohem a řetěz anebo v přídavkové I´m Lucky by se melancholie smíšená s radostí z mlhavé přítomnosti devadesátek mohla v Akropoli točit místo piva.
A kdyby náhodou někdo pochyboval, koho Psí vojáci volí, tak… Karla, samozřejmě. Více než symbolicky mu věnovali poslední sloku závěrečného, původně německého textu Žiju.
Psí vojáci
Praha, Palác Akropolis, 18. ledna 2013
