Nickelback – ti, co dělají dobrý rock. Nic víc, nic míň
Kanadští rockeři Nickelback Praze předvedli, že jsou stále velmi dobrá rocková kapela, která umí napsat jednoduché a zapamatovatelné písně, a ty pak se ctí odehrát naživo.
Kapela bratří Kroegerů – frontmana Chada a baskytaristy Mikea – je zajímavý fenomén. Když se na přelomu tisíciletí vyloupla jako jeden z představitelů tzv. post-grungeové éry, mluvilo se o ní jako o druhé Nirvaně. Během následujících let se ale Nickelback čím dál tím více věnovali psaní rádiových hitů, takže dnes je můžeme směle zařadit do tábora mainstreamového rocku.
Skillet – předkapela jako dobrá volba
Ačkoliv předkapely jsou na mnoha koncertech spíše trpěné zlo, američtí Skillet byli velmi dobrou volbou. Nejenže měli místy možná lepší zvuk než hlavní hvězdy, ale jejich zajímavé a energické pojetí tvrdšího hard rocku, který místy koketoval s metalem, bylo pro řadu návštěvníků příjemným překvapením. Navíc se pochlubili smyčcovou sekcí a doslova parádní bubenicí Jen Ledger, která enormním nasazením a hrou předčí mnoho svých kolegů – možná včetně samotného Daniela Adaira z Nickelback.
Ostatně přesně takhle se představili i v Praze v rámci turné, které nese výmluvný název Hits tour. A hity skutečně sypali z rukávu: z úvodní skočné Animals se Nickelback přehoupli na Woke Up This Morning z průlomového alba Silver Side Up, následoval nostalgický popěvek Photograph.
Publikum jim od začátku zobalo z ruky i přes to, že zvuk prvních písní měl k ideálu daleko. Ačkoliv Nickelback nezapomínali na tvrdší skladby, bylo vidět, že se jako ryby ve vodě cítí v pomalejších polohách, kde jim pomáhal i hostující akustický kytarista a klávesista. Pozitivní pak bylo zjištění, že některé skladby, které jsou doslova šité na míru rádiím a ve studiových verzích často zní jako kýčovitá limonáda, mají naživo přece jen své kouzlo. Řeč je například o ukolébavce Lullaby, při které ostříhaný sympaťák Chad Kroeger poprvé a naposledy odložil kytaru a věnoval se jen zpěvu.
Platí to i o typické stadionovce Rockstar, která zvedla ze židlí i sedící na tribunách: jakkoliv zní z CD příliš přeprodukovaně, naživo bez studiových pozlátek byla rozhodně příjemnější a stravitelnější.
Poslechněte si Nickelback v Youradiu
Nickelback zkrátka působili jako standardní rocková kapela: velmi skromná byla i pódiová show, prostá jakýchkoliv nakašírovaných zbytečností. Příliš se nepředváděli ani jednotliví muzikanti, jen bubeník Daniel Adair si po skladbě When We Stand Together vystřihl krátké sólo, za což byl odměněn transparentem Dan se mi líbí nejvíc. „Tohle máme každý koncert s jiným jménem,“ glosoval to Kroeger.
Za zmínku stojí i výtečná vokální spolupráce Kroegera s druhým kytaristou Ryanem Peakem: jejich dvojhlasy zněly neuvěřitelně čistě. Oba kytaristé si také během koncertu několikrát připili panáky, které jim na požádání vždy briskně přinesl technik ze zákulisí. A přiťukli si i s fanouškem, který naučil Chada říct česky „na zdraví“.
Když se pak rozezněly úvodní tóny nejznámější How You Remind Me, kterou zpívala celá O2 arena, bylo jasné, že se koncert chýlí ke konci. Definitivní tečku pak udělaly přídavkové Saturday Night’s Alright For Fighting (z repertoáru Eltona Johna) a jedna z tvrdších písní Burn It To The Ground, ve které Nickelback nezapřou své metalové kořeny; Daniel Adair ostatně koncert odehrál v triku kapely Slayer.
Nickelback Praze zkrátka předvedli, že jsou velmi dobrá rocková kapela, co umí napsat jednoduché a zapamatovatelné písně, a ty pak se ctí odehrát naživo. Nic víc, nic míň.
Nickelback
Support: Skillet
Praha, O2 arena, 7. listopadu 2013
