Nick Cave: Tichý kazatel se slabostí pro googlování

V posledních letech se Nick Cave vyžíval především v hlasitém garážovém rocku, který zaznamenal na dvou deskách „vedlejšáku“ Grinderman i na pět let staré nahrávce Dig, Lazarus Dig!!! vydané pod hlavičkou The Bad Seeds. Na novém albu Push the Sky Away se letos šestapadesátiletý Cave výrazně zklidnil a posluchačům nabízí devět pomalých skladeb. Ač se na první poslech mohou zdát nevzrušivé, pod povrchem bublají nervními emocemi.

Pět let trvalo čekání na nové album Nicka Cave & The Bad Seeds. V mezidobí si Caveovi fanoušci museli vystačit s hlukovými stěnami “bočního projektu” Grinderman (i když je otázka, jestli tak Grinderman vlastně označovat, když všichni tři další členové tohoto kvartetu jsou i členy The Bad Seeds).

Úvodní singl nové desky Push the Sky Away, cohenovská balada We No Who U R, ovšem ukázal, že Nick Cave má v roce 2013 chuť ukázat svoji druhou tvář. Jestli většina návštěvníků předloňského nářezového vystoupení Grinderman na festivalu Colours of Ostrava poznala Cavea jako hlučného démona, na Push the Sky Away zaujímá polohu tichého kazatele, muže, který ví, že má-li co říct, nemusí mluvit nahlas, aby ho ostatní poslouchali.

Pravověrní fanoušci původní sestavy The Bad Seeds mohli mít strach, zda se na tvorbě nepodepíše odchod posledního zakládajícího člena Micka Harveyho, jenž skupinu opustil v roce 2009. Už dvě úvodní skladby, We No Who U R a balada Wide Lovely Eyes, dokazují, že mezi Cavem a Warrenem Ellisem, jenž přišel do The Bads Seeds v roce 1997 a je rovněž důležitým členem Grindermana, funguje stejná, ne-li větší chemie než mezi Cavem a Harveym. Klidné piano, úsporná basa, jemné sbory podmalované rozmazanými elektronickými loopy, všechno v ideálním poměru. A nad tím ční uhrančivý hlas Nicka Cavea.

Poslechněte si Nicka Cavea v YouRadiu

Push The Sky Away budou fanoušci možná srovnávat s podobně tichým albem The Boatman’s Call. Jenže zatímco tahle deska z roku 1997 byla v nástrojových aranžích v podstatě minimalistická, u Push the Sky Away budete při opakovaném poslechu jednotlivých skladeb narážet na další a další zvukové slupky.

Na jednoduchý úvod s klavírem a basou se postupně nabalují ostatní nástroje, jak je to slyšet třeba v gradujících Higgs Boson Blues nebo milostné baladě Jubilee Street. Tuhle nejkrásnější písničku z desky Cave doplnil netradičním dovětkem; ve Finishing Jubilee Street se vyzpívává z pocitů po dopsání první jmenované.

Výrazné jsou na desce i smyčce Warrena Ellise; někde nabízejí klasický, takřka orchestrální zvuk, jindy (třeba ve Water’s Edge) připomene jeho nervní viola dávné The Velvet Underground. Není divu; producent desky Nick Launay, na kterého Cave spoléhá už od Nocturamy z roku 2003, spolupracoval mimo jiné s Lou Reedem.

Zaznamenání hodný je i posun v textech, které jsou trochu přímější než obvykle; na první pohled je překvapivé, že Cave jako milovník komplikovaných metafor a nejrůznějších tajnosnubných odkazů zpívá v roce 2013 třeba o Wikipedii (We Real Cool). Sám Cave k tomu řekl, že v poslední době si na internetu s oblibou vyhledává všelijaké zajímavé i těžko uvěřitelné informace, jejichž útržky se mu pak dostávají do textů. Ve We Real Cool a hlavně Higgs Boson Blues toho využívá k rozjímání nad silou lidského vědění i nad jeho praktickou využitelností.

Nick Cave and The Bad Seeds natočili album, které možná není na první poslech tak přístupné jako „svatá“ trojice The Good Son, Henry’s Dream a Let Love In z devadesátých let. Když ale dáte novému Caveovi několik poslechů, dokáže vám, že na Push The Sky Away nezařadil jedinou slabou skladbu a že deska samotná tak patří k tomu nejlepšímu, co skupina za devětadvacet let existence vydala.

Nick Cave & The Bad Seeds – Push the Sky Away
Vydavatelství: Bad Seed Ltd.
Celkový čas: 42:40
Skladby: We No Who U R, Wide Lovely Eyes, Water’s Edge, Jubilee Street, Mermaids, We Real Cool, Finishing Jubilee Street, Higgs Boson Blues, Push the Sky Away