Natalie Kocab: Když se třese život, z člověka stříkají nápady

Natálie Kocábová (26), dcera slavného muzikanta a politika Michaela Kocába, ale hlavně talentovaná zpěvačka a spisovatelka, dnes v pražském klubu Meetfactory křtí svůj nový projekt Walking On the A-Bomb. Chystala ho spolu se skladatelem Jiřím Burianem (např. Southpaw, Ghostmother) a kombinuje v něm elektroniku a živé nástroje. „Oběma dvěma se nám bořily vztahy, byli jsme na stejný vlně,“ vysvětluje, proč je (nejen) z nových skladeb cítit velké napětí.

Natálie, v souvislosti s tvým novým projektem Walking On the A-Bomb se mluví o to, že desku chystáš „s velkým příjmením na krku.“ Jak moc i po letech vnímáš, že jsi z rodiny Kocábů?  
Už to vůbec neřeším, naopak, jsem za to ráda. Měla jsem obrovský štěstí, že Kocáb je můj otec, jsem na to pyšná. A můj největší úkol je pokračovat v rodinný tradici.  

Bude se táta na desce nějak podílet?
Ne, jenom jako výkonný producent.

A maminka Marsha – tvoje dřívější textařka – nějakými texty přispěla?
Taky ne. Tentokrát píšu texty já.

Jaká inspirace se v těch textech odráží?
Jsou období, kdy se stane tolik věcí, že nápady z člověka jenom stříkají. Když se pak sejdou dva tvůrci, kterým se ve stejnou dobu třese život, výsledný produkt, tedy cédéčko, z tebe vyleze, že ani nevíš. Pocházíme s Jirkou z podobných – muzikantských – rodin (Jiří je syn písničkáře Jana Buriana), řešili jsme podobný věci, protože oběma se nám zbořily vztahy, byli jsme prostě na stejný vlně.

Z nové desky, ale i z předchozí Hummingbirds in Iceland je kromě elektroniky cítit silné vnitřní napětí, které je ostatně typické i pro tvou písničku Tramtárie z Ohroženého druhu Hapky a Horáčka. Jako by napětí byla tvoje specialita.
Je, v tomhle stavu totiž dělám nejradši. Mám umění jako vnitřní samopal. Čím víc jsem v nepohodě, tím víc tvořím. Poslední dvě desky vznikaly ve strašnejch průserech a po tý druhý jsem si říkala, že už nikdy nechci zažít nic tak psychicky vyčerpávajícího.

Poslechněte si Natálii v Ohroženém druhu

Co přesně se v té době dělo?
Vždycky, když se chystám dělat cédéčko, blíží se průser. Když jsem pracovala na Walking On the A-Bomb, stala se úplně nejhorší věc, umřel mi od dětství nejlepší kamarád. S tou trapnou aférou se mi rozvedli rodiče (hovořilo se o vztahu Michaela Kocába k jeho tiskové mluvčí Lejle Abassové), po devíti letech se se mnou rozešel přítel a do toho mi umřel děda. U prvního cédéčka mi zase umřela babička a i tehdy jsem se rozešli s přítelem. Takže pak ty desky zní, jak zní.    

Souvisí s tím vším i název desky Walking On the A-Bomb, tedy chůze po atomovce?
Tenhle název mě napadl na koncertě Trenta Reznora. Do poslední chvíle, kdy ještě žil můj kamarád, to stoprocentně vyjadřovalo moje rozpoložení; existuje velkej průser, po kterým chodím, jednou zakopnu a ono to vybouchne. Všechno, čeho jsem se bála, se během dvou měsíců stalo – rozpadly se mi rodiny a odešli kamarádi. Teď už žádnou atomovku nemám. Všechny vybuchly.

Na nové desce zazní kromě elektroniky i kontrastní živé nástroje, housle a cello. Jak vás ta kombinace s Jiřím Burianem napadla?
Celkem rychle, ani jsme o ní moc dlouho neuvažovali. Spojení se smyčci mi přijde hodně logický a asi by napadlo řadu lidí.

Sleduješ konkurenci? Elektronické desky u nás v poslední době udělali například Montage s Klárou Vytiskovou nebo Jitka Charvátová.
Třeba Jitku jsem slyšela, ale já mám božský dar, neuvědomovat si konkurenci, nevšímat si jí. Pro mě je nejdůležitější, že se nám desku podařilo dotáhnout tak, jak se to povedlo. A zbytek mě nezajímá. Mě v podstatě cédéčko nezajímá ve chvíli, kdy ho dotočím. Už deset let píšu, zpívám, točím a nikdy jsem nebyla nominovaná na žádnou cenu…

Vadí ti to?
Dost dlouho jsem to řešila hlavně u knih. I když zrovna tady je to pochopitelnější, protože v oboru psaní se totálně vymykám, a kdyby mi dali cenu za Absinta (novela Monarcha Absint z roku 2003), trochu by se ztrapnili, to chápu. Ale za tu hudbu… Pak jsem to pochopila.

Proč tedy nedostáváš ceny za hudbu?
Myslím si, že je to hodně tím, že jsem Kocábová. Ale už je mi to vlastně jedno, jsem na ten stav zvyklá. Neřeším to, a i proto je mi konkurence jedno.

Poslechněte si ukázky z Walking On the A-Bomb

Projekt Walking On the A-Bomb křtíte dneska, ale deska vyjde až na podzim. Proč?
Pro nás je důležitý, že bude koncert. Zahrajeme na něm všechny nové písničky, za námi budou dvě projekční plátna, o která se stará náš kamarád. Máme i artovou direktorku Lenku Kovaříkovou, která vymýšlí koncepci fotek a kostýmů, takže na desce se podílí daleko víc lidí a tomu já říkám projekt. Už mě nebaví hrát na to, že „já jsem Natálie Kocábová a tohle je můj job“, to je blbost. Chci vypíchnout práci ostatních, takže proto křtíme celý projekt.

Jak všechny přípravy zvládáš se šestiletým dítětem?
Jde to, spíš nezvládám školu. Čekají mě ještě státnice.

Studuješ scenáristiku, jak to vypadá s tvými scénáři? Máš nějaké?
V posledním ročníku na FAMU jsem definitivně zjistila, že psát scénáře skutečně nechci. Budu nadosmrti vděčná, že jsem na FAMU šla, naučila mě psát jinak, hledat příběhy, potkala jsem úžasný lidi a profesory. Ale řešit, jestli se nějakýmu režisérovi líbí můj scénář a co by na něm chtěl změnit, aniž by měl páru o tom, jak mají scénáře vypadat? To mě nezajímá, tím čas ztrácet nechci. To radši budu pracovat jako prodavačka.
Paradoxně ale můj největší sen byl jít do kina na svůj scénář. Kdyby se mi to povedlo, řeknu si, že jsem machr.

Máš alespoň nějakého režiséra, se kterým bys ráda pracovala, se kterým jsi na jedné vlně?
Ne. Já se totiž ve filmových vodách nepohybuju. Znám muzikanty, lidi od knížek, ale filmový vody jsou mi dost cizí.

Jak se vlastně jako dcera politika a mladá umělkyně díváš na iniciativy typu Přemluv bábu s Marthou Issovou a Jiřím Mádlem?
Nechápu, jak mohl Petr Zelenka napsat Přemluv bábu. To je jak pro dvanáctiletý haranty. Moje přenesená zkušenost z politiky je taková, že vylézt máš až v momentě, kdy se naučíš mluvit, budeš vědět, co říkáš, a budeš to mít podložený faktama. Scénář k Přemluv bábu je na mě příliš prvoplánovej a není vtipnej.

Angažovala by ses, podobně jako Aneta Langerová nebo Aňa Geislerová, třeba v kampani Vyměňte politiky?
Myslím, že tohle všechno je jenom otázka zviditelnění se. Vymeňte politiky – fajn, ale předložte mi seznam kandidátů, politika je přeci daleko složitější mechanismus. Jasně, neznamená to, že kritici poměrů nemají pravdu, ale ono nestačí, takhle to říct, je taky třeba někoho nominovat.
Navíc aby se k politice vyjadřovaly herečky? Nevím nevím…