Michael Kocáb: Že jsou muzikanti za vodou? To je nesmysl

Zpěvák Michael Kocáb zanedlouho vydá album s názvem Aftershocks. Spolupracoval na něm především s australským muzikantem Glennem Proudfootem, který Kocábovi za účelem aktuálního projektu pomohl sehnat světové kolegy. Řeč nebyla jen o nové desce, ale také o tom, jak se dnes hudebník muzikou uživí. A také o tom, že jedno sólo hostujícího Franka Zappy dokáže k desce přitáhnout tisícovky nových lidí.

Jak jste s přípravami sólové desky daleko?
Michael Kocáb: Měla by vyjít v únoru. Slovo „sólová deska“ bych ale nepoužil, jde totiž o můj společný projekt s australským kytaristou Glennem Proudfootem. Rozhodli jsme se dát dohromady desku podle australského střihu. Glenn dodal australské know-how; tam se album dělá najednou během čtrnácti dnů, aby to byl hluboký energetický výstřel. Chtěl jsem si to vyzkoušet.

Jak přesně taková práce probíhá?
Michael Kocáb: Glenn dopoledne natočil kytary, já jsem to odpoledne dal dohromady, natočil jsem zpěv, kytary a klávesy. Během tří neděl jsme připravili demáč, se kterým jsme oslovili nejlepší světové muzikanty. To byla Glennova práce, na to já bych si netroufl.

O koho jde?
Michael Kocáb: Bubny nám nahrál Virgil Donati, nad něhož v podstatě není. Existují stejně dobří, ale myslím, že na světě není lepšího bubeníka. Dále je to baskytarista Billy Sheehan, o kterém platí totéž. Oba tu spolupráci přijali na základě přátelství s Glennem. Glenn je v Americe v těchto kruzích velmi známý, v každém druhém časopise vychází jeho články školy hry na kytaru.

Jak jste se s Glennem poznali?
Michael Kocáb: Skrz Pražský výběr, pomáhal nám nahrát nějaká alba. Pozvali jsme ho do Prahy asi před šesti lety a od té doby jsme spolu pracovali na několika projektech. Tohle bude naše čtvrtá deska, na které děláme společně.
Glenn Proudfoot: Pokud si dobře pamatuji, přivedl mě k vám Klaudius Kryšpín. V Austrálii jsme spolu jednou hráli a hráli jsme také ve stejné kapele, i když každý v jiné době.
Michael: Klaudo tenkrát řekl, že zná skvělého kytaristu, tak jsme ho zkusmo oslovili. Kdyby tenkrát Glenn nepřijel, tak bychom tu dnes asi nebyli.

Když jste začal dělat na aktuálním projektu, na Glenna jste si opět vzpomněl?
Michael Kocáb: Vůbec to nebylo po letech, protože my jsme v kontaktu prakticky nepřetržitě. Glenn přechodně bydlí v Holešovicích, vídáme se zhruba obden. Asi půl roku bydlel u mě ve studiu

Je reálné, že k desce zorganizujete společný koncert?
Michael Kocáb: Doufám, že ano, rádi bychom nějaké koncerty udělali příští rok. Je otázkou, s kým; jestli se nám podaří muzikanty sehnat, nebo jestli basu a bicí obstarají místní.

To znamená, že budete cílit zejména na Českou republiku?
Michael Kocáb: Asi ano. Co se týče zahraničí, je to ještě otevřená věc.

Jak si myslíte, že se tahle deska bude prodávat?    
Glenn Proudfoot: Vzhledem k tomu, že nám s albem pomohli tak známí muzikanti a celé je to v angličtině, předpokládáme větší záběr směrem do světa.

Michael Kocáb: Přesně tak. Pokud jsou fanoušci Sheehana nebo Donatiho aktivní, desku si najdou. Když jsme měli na albu Adieu C.A. asi čtyřicetivteřinové sólo Franka Zappy, přišla nám na to album objednávka z Japonska na tisíc kusů. Jenom kvůli tomu jednomu sólu. Myslím, že podobná situace nastane i v případě Aftershocks. Nicméně vydáváním desek už se dneska moc lidí neuživí.

Poslechněte si Michaela Kocába v Youradiu

Jak vlastně dnes funguje živobytí umělců?
Michael Kocáb: Dříve to ještě šlo, hrál jsem muzikály a měl třeba deset tisíc za představení. Nicméně dávno už není pravda, že muzikanti jsou za vodou. To bylo dřív, když jsme s Pražským výběrem prodali třeba půl milionu desek. Když dnes v Česku prodáte tři nebo čtyři tisíce desek, nevrátí se vám ani náklady. Nějaké peníze vyděláme z koncertů – dneska míváme v lepším případě koncert až dva měsíčně – ale potom dlouho nic. Jedině mít tu odvahu pořádat velké akce třeba v O2 areně ve vlastní režii.

Z čeho tedy žijete?
Michael Kocáb: Úplní žebráci zase nejsme, to samozřejmě ne. Jednou za čas přijdou peníze od Ochranného svazu autorského. Zároveň nechci tvrdit, že se hudbou uživit nelze, třeba Karel Gott nebo Lucie Bílá to tak samozřejmě mají. Ti si ale dokáží říct o velké peníze. Mně je to blbé, mám dost tendenci pracovat zadarmo. Většinou se spokojím s tím, co mi nabídnou, a nesmlouvám.