Lana Del Rey na Ultraviolence: 51 minut klimbání a pár dobrých nápadů
Zasněná melancholie, nepřítomný výraz i aura holky, která se narodila pro smrt – proto Lanu Del Rey milují kluci i holky na celém světě. Na novém album Ultraviolence Lana sice zkouší znít jinak, paradoxně ale jen důrazněji upozorňuje, jak tenká je hranice mezi originálním rukopisem a nudou.
Nová deska Ultraviolence od Lany Del Rey je v žánru radiového popu znovu příjemné zpestření. Liší se totiž od všeho, co současný žánr nabízí, má to ale jeden háček: utahanosti je tu na jednu desku tolik, že se to nedá snést.
The Black Keys:
Ze špičky k déčkovému rocku
V květnu vydali svou novou řadovku i The Black Keys, domovská kapela producenta Ultraviolence Dana Auerbacha. Poslechněte si ji v Youradiu.
Když Dan Auerbach poprvé hovořil o novém albu, zdůrazňoval tři body: odlehčit, poskočit krok kupředu a nevracet se zpět k nahrávce El Camino. Turn Blue je diametrálně odlišné album od všeho, co kdy The Black Keys natočili, a pro fanoušky El Camino bude nejspíš zklamáním.
Po letech, kdy tříbili zvuk a sbírali fanoušky na zvuk dohnaný na samé hranice rockové klasiky, se dvojice z Ohia dostala na rozcestí. Ve svém žánru dosáhla před třemi lety absolutního vrcholu a teď se rozhodla vytvořit desku, která nebude zatěžkaná garážovým prachem. Zapomeňte na El Camino a raději se radujte alespoň ze singlu Fever. Nic lepšího užtotiž nepřijde.
Fever je chytlavá skladba, již hlavně zámořská rádia točí jako na kolotoči, přesto se ani neblíží kvalitě singlu Lonely Boy z předchozí desky. A to hovoříme o nejpovedenější písničce. Zbytek ? Plytké aranže (Turn Blue, In Our Time) a disko (10 Lovers). Na El Caminu The Black Keys dotáhli k dokonalosti fúzi syrové garáže a bluesové nadsázky a ukázali, že i současné kapely mohou konkurovat rockovému vrcholu sedmdesátých let. Z Turn Blue žádný posun (anebo alespoň sázka na jistotu) slyšet není. Bohužel.
The Black Keys: Turn Blue – 30 %
2014, Nonesuch
Jana Moravcová
Byla to další z nahrávek, o kterých slyšíte ze všech světových stran dlouho před tím, než vyjdou. Lana Del Rey o Ultraviolence promluvila loni v prosinci, a hned poté se strhl mediální humbuk, jenž díky bujaré singlové masírce gradoval. Skloňovalo se nejen jméno Lany, ale také Dana Auerbacha z The Black Keys, kterého si královna melancholie vybrala jako hlavního producenta.
A jeho rukopis je na desce skutečně znát, nejvíc snad hned v prvním, skvělém singlu West Coast, který přinesl do zpěvaččina tradičně nostalgického stylu se závanem retra příchuť alternativního rocku a nepředvídatelnou strukturou zároveň jasně naznačil, že Ultraviolence bude na rozdíl od minulé desky Born To Die (přečtěte si pochvalnou recenzi na bonusové vydání) nejspíš postrádat potenciální hity.
Posluchač dostává test hned na úvod, otevírací Cruel World je totiž velmi nevzrušivá písnička bez jakéhokoliv výraznějšího motivu. Pokud vydržíte šest minut a čtyřicet sekund klimbání, pak už nejspíš zvládnete všechno. Lanino ploužení je zajímavé hlavně tehdy, když s sebou přináší nečekané zvraty: jedním z vrcholů alba je proto Pretty When You Cry, která přes poklidný začátek postupně přerůstá v rockovou baladu, nebo následující Money Power Glory s jedním z nejvýraznějších refrénů.
Poslechněte si novou i starou Lanu Del Rey v Youradiu
Před vydáním desky se přitom zdálo, že album bude pestré. Naznačovaly to singly, až už Shades Of Cool s nečekaným přechodem ze šepotu do výkřiků nebo příjemně uvolněná kytarovka Brooklyn Baby se sarkastickým textem i historkou o Lou Reedovi, s nímž chtěla Lana spolupracovat a který těsně před jejich plánovanou schůzkou zemřel. Jenže o pestrosti (nebo spíše zpestření v době diskovýplachů) se dá mluvit snad jen v případě, když si písničky pouštíte každou zvlášť. V jednom balíčku je toho ploužení až moc.
Ultraviolence je v rámci kariéry Lany Del Rey deskou, která se zdá v mnohém jiná, ale ve výsledku je víc stejná než její předchůdkyně Born to Die. Fakt, že díky rockovému producentovi vyměnila Del Rey smyčce za kytarové riffy a místo hloubek teď tahá za uši ve výškách, ještě neznamená, že opustila galaxii, v níž s ní hru na tajemnou femme fatale tentokrát vydrží hrát jen ti nejvytrvalejší.
Lana Del Rey – Ultraviolence
Vydavatelství: Universal Music
Celková délka: 51:24
Seznam skladeb: Cruel World, Ultraviolence, Shades Of Cool, Brooklyn Baby, West Coast, Sad Girl, Pretty When You Cry, Money Power Glory, Fucked My Way Up To The Top, Old Money, The Other Woman