Komentář: Primark v Česku neotevřel pobočku, ale diskuzi o udržitelné módě
Panika, mánie! Původně irský řetězec s levnou módou a doplňky Primark vstoupí na český trh! Tahle zpráva před několika dny obletěla český internet. Jedny nadchla, druhé pobouřila. A i když se téměř okamžitě ukázalo, že si tu na tento krámek ještě počkáme, začalo se diskutovat o tom, že další obchod s šunty nepotřebuje ani planeta, ani děti z Bangladéše a vlastně ani čeští zákazníci. Téma udržitelné módy se tak zase jednou dostalo na světlo, a i když popsané zní skvěle, v praxi je dost problematické. Proč?
Co to vlastně je, ta udržitelná móda, ptáte se možná. Móda, která se proměňuje rychlostí blesku, přeci nemůže být udržitelná. Ten pojem se ale spíš než přímo k oblečení váže k tomu, jak o něm člověk uvažuje. Že kupuje méně kousků, které nepodléhají trendům a in budou i za pár let. Že zohledňuje, kdo a kde danou sukni nebo kalhoty ušil a také z čeho. Že se nebojí vzít si něco z druhé ruky a naopak ho ani nenapadne něco vyhodit – když on už to nechce, někdo jiný, například méně majetný, by to klidně mohl využít.
Zní to samozřejmě pohádkově. Každý člověk by měl jen pár kusů oblečení, které z kvalitní látky ušila dobře zaplacená švadlena, a ne sedmileté indické dítě. Nechvalně proslulé továrny by mohly klidně zmizet, přírodě by se ulehčilo, všichni bychom byli krásní, šetrní, z nebe by padal jen duhový déšť a ptáčci by bez přestání cvrlikali. A kdyby se náhodou nějaký ten bytelný kus ze skříně roztrhl nebo jinak poškodil, místo pořizování nového bychom ho prostě nechali spravit. Třeba ve Švédsku na takové opravy přispívá vláda – tím se u nich snížila DPH z 25 na 12%.
Zastánci udržitelné módy často argumentují tzv. cost per wear. Je to jednoduchá rovnice, která se nejčastěji ukazuje na příkladu „šaty od návrhářky za 3500 vs. triko z konfekce za 390“. Long story short, jedno nošení těch šatů vyjde ve finále levněji, než totéž u trička, protože šaty jsou sice dražší, ale kvalitnější, lépe sedí, tedy i déle vydrží a nosíte je raději a častěji. Triko z konfekce se po dvou vyprání srazí, změní tvar nebo se sepere a už si ho nikdy nevezmete.
To je sice pravda, ale tahle teorie má hned několik trhlin. Tou první je, že šaty od návrhářky rozhodně nestojí 3500, spíš začínají na dvojnásobku. Návrháři jsou také zároveň umělci, tedy mají svůj specifický styl, který se vám teď třeba líbí, ale za rok už to tak nemusí být. Nebo si šaty vezmete dvakrát a dojde vám, že nosit něco tak výrazného a jiného vám prostě nesedí. Anebo prostě změníte styl. Pak vám budou šaty, ať už sebelépe vyrobené, viset ve skříni vedle toho sraženého trika úplně stejně.
I když od toho všeho odhlédneme – vy najdete návrhářku nebo švadlenu, která šije přesně ve vašem stylu, co se vám už roky nezměnil – pořád je to pro většinu dam nedostupná investice. Ne každý si může dovolit dát třeba 7 tisíc za šaty a asi neexistuje žena, která by si vystačila jen s jedněmi. Šatník, v němž visí jedny kalhoty, dvě halenky, jedny šaty dlouhé, jedny krátké, dva svetry a tři trika, to mi přijde jako hodně sci-fi výjev.
Takže teorie super, její převedení do praxe je ale třeba pro mě (a většinu holek, co znám) neproveditelné. Existuje tedy alespoň nějaká střední cesta? No jasně. Připlatit si za věci, jako jsou malé černé, džíny z pevného materiálu, padnoucí kostým (který si většinou stejně musíte nechat ušít na míru), kabát klasického střihu, zimní boty. To jsou tzv. stavební pilíře šatníku, které by neměly chybět žádné slečně, a které skutečně bude pár let pravidelně nosit, tedy podle teorie cpw se jí to vyplatí. A zbytek hadříků holt shánět nejdřív v sekáčích. Doby, kdy to byla „ostuda pro socky“, jsou dávno pryč, často tam objevíte zajímavější a znatelně kvalitnější kusy než třeba v ultrapopulárním H&M. A pokud to zklame, tak až pak navštívit konfekční obchody, a i tam vybírat dobře a s rozmyslem.
Až vám bude z něčeho smutno, kupte si místo levného šuntového topu radši láhev dobrého vína. Efekt to bude mít rozhodně lepší, vyzkoušeli jsme za vás! A argument o skrytém alkoholismu moderních žen si nechte. O tom totiž zase příště…