Káčin zápisník: Tentokrát ze široka o dětech. Nebo spíš o jejich rodičích…
Děti jsou jako cibule… Rozpláčou tě a když je necháš na slunci, tak zhnědnou. Dvě dámy z mého blízkého okolí čerstvě porodily své první potomky, a to mě přimělo se nad tímto baculatým trendem, který v šílené míře postihuje zejména ženy nad 30 let, trochu zamyslet.
Abychom si rozuměli – já jsem velmi tradičně smýšlející holka. Chci se vdát, z lásky, a chci mít děti, samozřejmě taky z lásky – a ne proto, že mě do toho bude tlačit máma, kamarádky, ženské časopisy a úderný tikot biologických hodin. Zároveň na to ale mám pořád čas. Ne kvůli kariéře nebo zázemí, ale protože na to prostě ještě nejsem ready. Občasná pozice srandovní tety je momentálně moje maximum.
Přesto je můj život dětmi zahlcen, a to zejména těmi cizími. Narážím na ně denně, koneckonců, bydlím rovnou naproti základce. Můj brácha je sice jen o pár let mladší než já, ale stejně ho budu už vždycky brát jako toho malého klučinu, se kterým jsme si neustále prováděli nějaké naschvály. Děti chodí po ulicích, objevují se v obchodech, v kavárnách, jezdí MHD.
Je to momentálně takový zvláštní fenomén, nesnášet děti a nadávat na jejich přítomnost na veřejných místech. Zatímco vy se snažíte pracovat a dodržet deadline, od vedlejšího stolu se ozývá vřískání. Pomalu vám začíná škubat v pravém oku, tak se sbalíte a vyrazíte domů. A tam, v tramvaji, je další řvaní, navíc okořeněné kopáním do sedačky. Tohle ale přece vůbec není vina dětí.
Ten zlostně vztyčený prostředníček je potřeba ukazovat na jejich rodiče. Je mi líto, ale argument o zničené matce, která si odpočine fakt jen tu jednu hodinku u sojového latté s kámoškami, a tak dítě vypustí a nechá ho otravovat všechny ostatní, ten já prostě neberu. Já jsem taky unavená. Taky mě štve, že na sobě musím mít celý den make-up a podprsenku, že mě bolí záda z tahání notebooku, že mám každý večer plnou hlavu, co musím udělat zítra, co pozítří, že se musím připravit na rozhovor, že jsem se dneska vlastně ještě nestihla najíst. Ale nesedám si k cizím lidem ke stolu, a zatímco si povoluju knoflík u kalhot a zpod trička tahám podprdu, jim nevykládám, jak toho mám moc. Bylo by to přesně na stejné úrovni otravnosti.
Ne všichni rodiče jsou takoví, to je jasné. Někteří mají soudnost a děcka nechávají doma, když si jdou sednout na kafe nebo třeba na pivo. Nedávno jsem byla v Cobře na Letné a pár s malým chlapcem tam seděl až do pozdních nočních hodin. Usínající dítě muselo trpět, rodiče se vesele bavili a objednávali si další a další drinky, a když už byli dost pod parou, rozhodli se konečně vyrazit domů. Jasně, asi nesehnali hlídání, ale guess what, tak měli prostě zůstat doma. To je holt součást rodičovství a vybrali si ho sami. Taky bych si klidně dala panáka rovnou k snídani, ale neudělám to, protože musím do práce. Život je jedno velké odpírání!
Dodnes s láskou vzpomínám třeba na maminku, jejíž pětiletou dceru jsem chtěla pustit sednout v tramvaji, ale ona mě zarazila s tím, že holčička se musí naučit držet tyče. Tomu tleskám! Já tedy pouštím v tramvaji sednout skoro všechny, kromě žen, které vypadají, že by je to urazilo, a dědků, co mají hůl pouze k prorážení cesty a mlácení lidí přes lýtka. A tohle gesto bylo dost osvěžující.
A taky si vzpomínám, jak mě jednou jakási vyžilá fúrie čapla za ruku a doslova mě vytáhla ze sedadla a řvala na mě, jak si vůbec dovoluji nepustit sednout matku s dětmi. Zaprvé jsem si té matky s dětmi nevšimla, zadruhé těm dětem bylo mezi 10 a 14 lety. A všem jim z toho bylo hrozně trapně. Tihle divnolidi, to je ale příběh sám pro sebe, který by vydal na celou knihu.