Káčin zápisník: Navrch huj, vespod fuj aneb O podivných móresech moderních kadeřníků
Vlasy jsou korunou ženy, to je známá věc. A v roce 2017, pokud žijete alespoň ve středně velkém městě, není problém najít moderně vyškoleného kadeřníka, který vám vyrobí fakt super háro. Kámen úrazu je v tom s tím kadeřníkem vydržet alespoň 30 vteřin v jedné místnosti.
Začala jsem se barvit v patnácti. Proč? Protože jsem byla pankáč a moje rovně střižená pochcaná sláma vůbec nebyla rebelská. Mámu jsem tehdy nejdřív ukecala do černého šamponu, ten mi ale chytil úplně příšerně, a tak mi povolila přebarvit se na tmavě hnědou. A od té doby se vezu.
Na hlavě jsem už měla fakt všechno, od černomodré přes zrzavou, tyrkysovou či červenou až po úplně bílou. Nosila jsem krátké vlasy, delší vlasy i ježka, napletené rastacopánky, napletené dredy, prostě fakt všechno. Jediná barva, kterou jsou na hlavě nikdy neměla, je zelená, a to jen proto, že zelenou nesnáším. A všechno jsem si to vyráběla sama.
Kadeřnice, ke které jsem chodila – rspt. párkrát jsem u ní byla kvůli složitějším barvícím úkonům – totiž byla ta klasická, ze staré školy. Střih a foukaná za tři stovky, k tomu vzorník šesti účesů, které ji někdo naučil před dvaceti lety a šmitec. Čím jsem byla starší, tím víc jsem zvládala dělat si vlasy sama a tím víc mi tato paní s umělými nehty a černobílým melírem začínala vadit.
Umíte si tedy představit moje nadšení, když se před pár lety začaly v Praze vynořovat místa, kterým už se neříkalo kadeřnictví, ale „hair salony“. Jejich zaměstnanci byli krásní, mladí, v designovém oblečení, většinou gayové, proč to neříct, a znali slova jako ombré, balayage nebo vlasové konturování. Naopak nenáviděli pojmy trvalá a melír.
Poprvé jsem se na takové místo dostala přes kamarádku, která dělala s vlasy stejné psí kusy jako já. Natěšeně jsem usedla do designového křesla a poručila jsem si, aby onen vlasový mág na mé hlavě vytvořil chladně platinovou hřívu. Mám světlou pleť, šedo-modré oči a přirozeně sytě barevné výrazné rty. Nebyl důvod myslet si, že to nebude vypadat dobře.
„Zlato, to v žádným případě. Když pominu, že jsem se bál, že ten tvůj chemlon ani nerozčešu, budeš vypadat jako mrtvola,“ prohlásil poté, co třikrát vzdychnul a bezmocně rozhazoval rukama nad mojí hlavou. Byla jsem naprosto v šoku. Vážně mi člověk, kterému se chystám zaplatit několik tisíc za to, že udělá věc, kterou vůbec nepotřebuju a je to čirá marnivost, právě urazil vlasy? Moje milované vlasy, které tou dobou byly v nejlepší formě, neboť jsem se ostříhala na ježka a trpělivě jsem si je nechal přirozeně odrůst?
Jako děvče neznalé jsem mu to odkývala. Odcházela jsem s vlasy sice hezkými, leč naprosto odlišnými od mé představy. Trvalo to čtrnáct dní, než jsem sáhla po pastelově růžovém přelivu, který mi po vymytí na vlasech nechal přesně tu hezkou bílou, co jsem chtěla původně. A hádejte co; vypadalo to naprosto skvěle.
Tohle je totiž problém moderních kadeřníků. Jsou tak trochu nesnesitelní. Svojí práci určitě rozumí, aspoň by tedy měli za ty nekřesťanské peníze, co si většina z nich účtuje. Ta moje původní kadeřnice ale oproti nim měla jednu velkou výhodu – mluvit takhle se zákaznicí by si nikdy nedovolila. Nedávno jsem po letech zase zkusila jednoho z moderních kadeřníků a ten prohlásil něco ve smyslu, že „stříhat to nemusíme, protože ty vlasy jsou úplně mrtvý a stejně samy odlítaj“. A pak se ke mně ještě doneslo, že o mých vlasech mluvil nehezky ještě za jejich zády!
Tak c´mon! Já vím, že nemám kštici do reklamy na šampón, ale zas taková hrůza to fakt není. Co takhle vystačit si se starým dobrým „Tohle je poměrně invazivní věc, příliš to nedoporučuji“? Takže se prostě dál stříhám sama a barvím se jednou za čas přípravky z kadeřnických potřeb. A všem hair stylistům a junior a senior coloristům vzkazuju – radši stříhej a mlč!