Káčin zápisník: Královna filmových trapasů aneb Když pomlouváš Vojtu Dyka a on stojí přímo za tebou
Neskromně si myslím, že jsou do vínku dostala spoustu super a užitečných vlastností. Schopnost neztrapňovat se téměř kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv mezi ně ale bohužel nepatří.
Někteří lidé se zkrátka narodí… jiní. A já rozhodně patřím mezi ně. Mám dvě vlastnosti, které bych si nejraději s někým vyměnila, třeba za nějakou dobrotu.
Zaprvé jsem strašně nešikovná. Mým největším nepřítelem jsou zákeřně rovné schody a podlahy, na nichž si neustále zvrkávám kotníky. Chleba mi vždycky spadne namazanou stranou a nůžky můžu používat jen pod dohledem dospělé osoby, jinak hrozí, že si ustřihnu klidně celý prst. Navíc na mě visí picí prokletí.
Viděli jste film Připoutejte se, prosím? Mám hrozně ráda ten fór, kdy hlavní hrdina prohlásí „A tehdy jsem začal mít problémy s pitím,“ načež si chrstne vodu ze skleničky rovnou do oka. Sranda, co? Pro mě je to ale tvrdá životní realita. Neodkážu se napít, aniž bych se nepolila. Asi si myslíte, že to přeháním, ale fakt ne. Začala jsem si toho všímat asi před dvěma lety a je to fakt šílený.
S tím se ale dá žít a jednou jsem dokonce byla na rande s klukem, kterýmu přišel fakt, že se směju s pusou plnou piva tak zeširoka, že všechno vyteče ven, celkem roztomilý. Co už je ale horší; v podstatě jsem taková lidská verze socially awkward tučňáka, kterého stopro znáte, pokud sledujete svět memes.
Byla jsem tuhle na jednom filmovém festivalu, kde v rámci doprovodného programu hrál Vojta Dyk s B-Side Bandem. Koncert se odehrával na náměstí, což je kus cesty od epicentra festivalu. Když chlapci nazvučili, vydali se právě tam a každých 100 metrů se celá ta početná skupina zastavovala, jestli někdo nechce fotku nebo autogram. Čtete dobře. Ne, že by JE NĚKDO zastavoval. Trochu trapas, ne? Podle mě a kamarádky rozhodně.
Takže když jsme ten den večer někdy kolem jedné seděly u piva se známou, která měla na té aki na starosti slavné hosty, samozřejmě jsme se nad tím královsky bavily.
„Hroznej trouba, ten Vojta, fakt, jak se zastavoval a pak vždycky zavelel „Tak nic, kluci, tka dem dál“. Se asi zbláznil, ne?“ vykřikovala jsem zvesela. „Ještě, že jsem tu s nim nemusela dělat rozhovor, bych se ho na to pěkně zeptala. Vojto, proč seš takovej hňup?“ Někdy v ten moment známá, která seděla naproti mě, ztlumila svůj smích. Mě to samozřejmě nezastavilo – to udělal až chlapík od vedlejšího stolu, který do mě drknul, už po několikáté. Tak jsem se otočila. „No jo, to je jasný, že do mě furt strká, vždyť jich tam sedí jak psů,“ povídám holkám. A pak mi to došlo. Oni to totiž byli ti B-Side troubové i s vrchním Dykem. Jestli mě celou dobu poslouchali, to nevím, ale chvíli poté odešli.
No. A to je se mnou pořád. Tyhle neuvěřitelný historky se fakt dějou jen ve dvou případech – buď mně, anebo ve filmech. Aby toho nebylo málo, jo, tak když jsem se z toho festivalu vrátila, šla jsem na pivo, kde jsem se seznámila se svým dlouholetým idolem, Karlem Heřmánkem mladším. A chcete hádat, kdo se v závěru večera zarazil uprostřed debaty o seriálech z produkce ČT a parádně se pozvracel přímo před ním…?