Káčin zápisník: Jízda MHD bez sluchátek aneb Co všechno jsem nechtěla slyšet, ale slyšela
Jean-Paul Sartre řekl, že peklo jsou ti druzí. Ten kujón ani netušil, jak velkou má pravdu; a asi ani to, že nejvíc se to bude ukazovat o desítky let později v prostředcích městské hromadné dopravy.
Vyrazit do města bez sluchátek? Naprosto, ale naprosto nemyslitelné. Naslouchat zpěvu ptáků je jistě krása, ale v MHD se to bez nich zkrátka nedá. Jen máloco mě dokáže zdeptat tak, jako zjistit, že dlouhou cestu noční tramvají z hospody domů budu muset přežít „potichu“, protože se mi vybila empétrojka.
Jsem mistr ničení sluchátek. Nevím, jak se to děje, ale téměř u každých mi po pár měsících přestane jedno hrát. Mám doma asi patnáctera sluchátka, co fungují přesně napůl, a nejednou už jsem přemýšlela, jak to vymyslet a propojit, abych nemusela ven úplně bez nich. Pokaždé když musím absolvovat cestu bez hudby, dozvím se totiž něco, co k životu rozhodně nepotřebuji. Jako třeba minulý pátek odpoledne.
To jsem se za jednu jízdu tramvají z Bruselské na Jiřího z Poděbrad dozvěděla, že:
– jsem ku*da – od starší paní, co byla ověšena taškami a evidentně mimo sebe (anebo ví něco, co já ne?)
– pár stojící za mnou se miluje tak moc, že si potřebuje veřejně dávat takové ty šíleně mlaskavé pusinky a zálibně u toho mručet
– ten pán vzadu pěkně smrdí, což mně i zbytku tramvaje nahlas sdělil asi pětiletý chlapeček
… Plus jsem zaslechla zlomky z pracovních hovorů dvou lidí a zjistila, že maminka jisté rusovlasé slečny není moc spokojená s dceřinými studijními výsledky.
Tak to vidíte. Člověk jede domů, myšlenkami je dávno u kýblu zmrzliny a seriálu, a místo toho se mu do už tak přeplněné hlavy dostanou další totální zbytečnosti. A proto jsou sluchátka to nejcennější, co si můžete sbalit, ať už cestujete kamkoliv. Tedy alespoň zdánlivě.
Když jsem totiž jednou jela někam vlakem a schytala jsem v kupé jednu bezohlednou maminku a dva dotěrné sígry, ani obří sluchátka a zavřené oči mě nezachránili před tím, že jedno z těch dětí strčilo obličej těsně vedle mého a zíralo na mě, dokud jsem se po něm neohnala v domění, že mě na rameni šimrá nějaká moucha.
Otázkou je, jestli děti nejsou tak speciální kategorie, že před nimi na veřejnosti prostě není žádná obrana. Ale o tom zase jindy.