Káčin zápisník: Být single a k tomu staromódní v roce 2017 je fakt hodně blbý
No, tak jsem se rozešla s klukem. Jsem v pohodě, dík za optání, ale co teď?
Ačkoliv jsem v oblasti vztahů poměrně staromódní – lepší slovo je asi spíš konzervativní – nikdy to pro mě nebyl hlavní smysl života. Jako malá jsem nesnila o bílých šatech ani jsem nesezdávala plyšáky. Když jsem se pak v patnácti rozhodovala, co dál dělat, psaní pro mě byla jasná volba, a stejně tak jsem rovnou věděla, že to bude stát hodně práce a třeba milostný život bude jedna z věcí, které půjdou tak trochu stranou.
Tehdy mi to bylo samozřejmě jedno. Tříměsíční vodění se za ručičky pro mě bylo vrcholem milostného vzplanutí a byla jsem tak dokonale spokojená. Jenomže to bylo před deseti lety. Teď, o tři vážné vztahy později, je všechno jinak. Ačkoliv žádná z mých známostí nedopadla zrovna valně, zjistila jsem díky nim, že s milujícím mužem po boku se cítím fakt příjemně. Abych byla úplně přesná; nemusí tam být, ale je to hezké, když ráno dostanete pusu od lidské bytosti, ne od hladové kočky.
Takže teď, když jsem zase single a relativně vypořádaná s posledním rozchodem, jsem si začala myslet na to, že by bylo fajn vyrazit ne rande. Jenže tady přichází první překážka – jak se to v roce 2017 zaonačí, aby vás někdo nový alespoň oslovil, natož vás pozval na rande a ještě to celé mělo nějakou úroveň?
„To, že k tobě někdo přijde a dá se s tebou do řeči, to už se dneska nedělá,“ řekl mi k tomu můj kamarád, když jsem si celý večer vyměňovala úsměvy s fousatým dlouhánem, co postával u baru s pár kamarády, a nakonec z toho vůbec nic nebylo. Proč? Protože lidi si radši dají další den práci se sháněním Facebooku na toho, kdo se jim předchozí večer líbil, následuje zevrubný background check a až pak, možná, si s ním případně domluví rande, místo aby zariskovali a zkusili to rovnou.
To je ale jen moje teorie. Ten kamarád si spíš myslí, že „seš prostě na párty, tam se hrozně vožereš, s někym se spustíš (spustíš neřekl, to říkají jen staromilecké dámy jako já) a doufáš, že tě bude chtít i druhej den.“
Hm. Paráda. To se mně tedy rozhodně nikdy nestane. Zaprvé je u mě velmi krátká časová mezera mezi „jsem v pohodě“ a „jsem totálně na šrot“, takže na nějaké spouštění většinou vůbec není čas, a i to málo využívám k alespoň trochu bezpečné cestě domů. Zadruhé mám odjakživa panickou hrůzu z pohlavních nemocí a zatřetí bych se jednoduše cítila jako kurva. Proklínám tě, Jane Austenová!
Takže co mi teď jako zbývá? Snad už jenom ten Tinder. A to je prostě hrůza. Degradovat seznámení s člověkem na přejetí prstem doleva nebo doprava je fakt smutek a už z toho principu předpokládám, že mezi lidmi, kterým to přijde v pohodě, životní lásku a budoucího otce svých dětí fakt nenajdu. Jo, mám dvě kamarádky, které si tam našly přítele. Jedna už ho ale znala a Tinder jen prolomil ledy a druhá je spíš výjimka než pravidlo.
Tudíž docházím k závěru, že mi nezbývá než doufat. Doufat, že až umřu sama, budu kočce stát za to, aby mě sežrala.