Káčin zápisník: Ahoj, jsem Káča, jsem dospělá a jezdím na dovolenou s rodiči…
"Ty jezdíš na dovolenou s rodičema, jo? To bych teda nezvlád!"
Když je člověk ještě dítě, musí se starouškům (čti svým rodičům) hodně podřizovat, a to skoro ve všem, včetně způsobu, jakým bude trávit léto. Vzhledem k tomu, že jsem z Prahy a mám tu i obě babičky, nic jako divoké léto na venkově v nabídce nebylo, maximálně tak týden v paneláku buď na Jižním městě, nebo na Lužinách. A tak mě vždycky posílali na tábor.
No co vám budu – dost jsem tam trpěla. Oplácaná holka, která nesportuje, neběhá, nehraje si a ze všeho nejradši by si četla nebo kreslila ve stanu, ta prostě nezapadne. Když jsem na to pak v patnácti byla už moc velká, považovala jsem to za vysvobození, tehdy jsem ale netušila, co mě čeká dál – dovolená s rodiči.
Tábor, kde pro mě na diskotéce na ploužáka nikdy nikdo nepřišel a kde jsem se promenádovala ve starých šusťácích, zatímco ostatní holky měly super oblečky, mi následující roky připadal jako příjemný piknik. Abyste rozuměli, dovolená s rodiči může být i fajn, nicméně dovolená s MÝMI rodiči tehdy fajn fakt nebyla. Puberta se mnou třískala jako blázen a trávit čtrnáct dní lítáním po památkách a u toho se neustále o něčem dohadovat, to jsem tedy fakt nezvládala. Ještě o trochu víc to nedával můj mladší brácha.
Na jednu stranu, jasně – jsem nevděčný spratek. Kolik dětí má možnost trávit každé léto dva týdny ve Francii? Ale na tu druhou, za ty nervy to člověku fakt nestojí. Na dovolené se má odpočívat, no ne? Takže když mi bylo osmnáct a naši konečně vyřkli ta roky vytoužená slova – jestli nechceš, tak s náma letos nemusíš – zlatá nebeská brána, za níž se skvěl transparent s nápisem „svoboda“ se konečně odemkla.
No, teď je mi pětadvacet a je to druhý rok, co zase jedu na dovolenou s rodiči do Francie. Co to, ptáte se? Já vlastně trochu taky.
„To ti bude vedro v těch černých šatech, vem si kraťasy a tričko. A neber si pantofle, budem chodit!“
O hodinu později…
„Proč sis nevzala ty šaty? A proč máš, proboha, tenisky? To se pak nediv, že je ti vedro!“
Prostě klasika. Faktem ale je, že když se zapojíte do pracovního procesu a sotva zvládáte vydělávat na nájem, tramvajenku, telefon, plyn, elektřinu, internet a šílené mejdany, kterými si udržujete pocit, že ještě pořád nejste dospělí, nabídka čtrnáctidenního pobytu v cizině zadarmo patří k těm, které se nikdy, nikdy neodmítají.
Ale není to jenom o tom. Od doby, co u našich nebydlím, se náš vztah rapidně zlepšil a během roku se mi po nich, světe div se, i dost často stýská. Ty dva týdny se zase budeme hádat a pošťuchovat a já si, stejně jako loni, zase na konci řeknu, že už s nimi nikdy nikam nepojedu. Ale budu to myslet jen napůl vážně a budu vyrážet do té doby, dokud mě budou zvát. Ač jsou jen zdánlivé, přeci jen jsou to stále prázdniny se vším všudy a přesně tak, jak si je pamatuji z dětství. A to už mi v životě nikdy nikdo jiný nedá!