Jana Kirschner zkouší, co unese hra na zasněnou vílu
Nejexperimentálnější a také posluchačsky nejnáročnější album Moruša čierna vydala slovenská zpěvačka Jana Kirschner. Desku ocení hlavně ti, kteří se rádi nechají unést atmosférami a snovými krajinami.
V hudebním příběhu slovenské zpěvačky Jany Kirschner lze najít paralelu s příběhem „naší“ Lenky Dusilové. Obě se od poprockovějších základů během posledních deseti let posunuly k daleko osobitějšímu, intimnějšímu holčičímu písničkářství. Zatímco Lenka Dusilová našla hudební spřízněné duše v jazzpopové Baromantice (křest desky V hodině smrti), která ji, podle jejích slov, donutila na sobě ještě daleko víc pracovat a objevovat nové hudební cesty, Jana Kirschner už od dob alba Krajina rovina (2010) intenzivně pracuje s odkazy slovenské lidové hudby a víc než o popovou srozumitelnost jí jde o experimentování s aranžemi, nástrojovým obsazením, hlasem i vlastními limity.
Poslechněte si Janu Kirschner a Lenku Dusilovou v Youradiu
Jestliže o předchozím albu, polovině dvojčete Moruše – Moruši biele (recenze) jsme psali, že se na něm Jana utrhla z popového řetězu, Moruša čierna nemá se světem rozděleným na sloku a refrén společného už vůbec nic. „Je to mé nejodvážnější album a jsem přesvědčená, že i nejpřekvapivější. Bylo to pro mě nejen autorská, ale i pěvecká výzva. Texty jsou občas dlouhé básně, na kterých jsem pracovala několik měsíců. Je to intimní, hluboká a radostná deska. Je elektronická i akustická, ale hlavně slovenská,“ vystihuje Jana ty nejdůležitější změny na desce. To všechno definuje také aspekt, o kterém se ovšem Kirschner nezmiňuje: neprostupnost. Minimálně na několik prvních poslechů.
Singl Muzika!, v němž Jana až do hromadné extáze opakuje slabiky mu-zi-ka, vrství je a pohrává si s nimi jako v krasohledu, je totiž pro desku typický snad jen radostí a jakýmsi odhodláním vydechnout a tančit bez ohledu na to, co řeknou ostatní. V ostatních písničkách jako kdyby se zpěvačka proměnila ve vílu, která se kolem sebe zvědavě rozhlíží a spíš pro sebe než ostatním potichu vypráví, co vidí a cítí.
Moruša čierna je procházka pocitovými i zvukovými krajinami (ale nikoliv rovinami). Světem, kde má jazz stejný nárok na život jako elektronika a kde se oba žánry nakonec společně potkají u pramenů lidové hudby. A její podoba na albu není pro každého; například skladba Prameny zní, jako kdyby skrze ně Kirschner promítala dovolenkové fotografie z míst, kam by se řada posluchačů dobrovolně pravděpodobně nikdy nevydala.
Těžko ale tuhle neochotu komukoliv 
vyčítat. Moruša čierna nevítá, neláká na jasnou strukturu a emoci. Jar na dvore, Zem, domova kraj, Na krídlach divých včiel, Potopa – to všechno jsou písničky, které se sice během chvíle dokáží přehoupnout ze snového klidu až do šramlovsky hospodské polohy, s sebou ale stáhnou jen ty, kteří se nechají stáhnout dobrovolně a nebudou přemýšlet na tím, jestli jim Jana Kirschner nezkouší servírovat jen zajímavě zabalený kýč.
Jana Kirschner – Moruša čierna
Vydavatelství: Slnko Records
Seznam skladeb: Idú, Muzika!, Duch mesta, Jar na dvore, Zem, domova kraj, Na krídlach divých včiel, Premeny, Tajomstvo, Potopa