Hurts: Naše obleky? Vzpomínka na časy, kdy jsme chodili na úřad práce

Neuplynul ani rok od doby, kdy vyšlo jejich debutové CD Happiness, a není to ani šest měsíců, co se poprvé představili v České republice. Na Sázavafest, kam si je napodruhé přišlo poslechnout přes 17 tisíc lidí, dorazilo synthpopové duo Hurts „strašně unavené“, proto novinářům s velkou omluvou poskytlo všehovšudy „jen“ hodinu rozhovorů. Theo a Adam se během ní bez ustání usmívali a vtipkovali. Třeba i o tom, kdo z dvojice je gentleman, kdo padouch a proč vystupují v oblecích.

V březnu hráli Hurts v Praze. Vzpomenete si na nějakou příhodu z vystoupení? Upřímně, pamatujete si vůbec města, kde koncertujete?
Theo Hutchcraft (zpěv): OK, takže vážně. Nebudeš tomu věřit, ale Prahu si pamatujeme velice dobře, je to doopravdy úžasné místo. Mezi pódiem a diváky totiž nebyl žádný prostor a tak to bylo takové soukromé.
Adam Anderson (piano, kytara): V Lucerně to bylo opravdu nezapomenutelné. Byli jsme publiku tak blízko, že jsme se v podstatě stali jeho součástí.
Theo: Chtěla jsi, abychom byli upřímní, proto musím říct, že to pro nás byl krásný čas. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl tehdy v šoku z potlesku. Všichni křičeli a zpívali každé slovo tak nahlas, že jsem vůbec neslyšel sám sebe. Jsme teprve na začátku kariéry, proto tyhle chvíle vnímáme mnohem intenzivněji.

Je pravda, že se na podzim do Prahy vrátíte?
Adam: Už 8. října.
Theo: Bude to prý na trochu jiném místě (kapela zahraje hned vedle Lucerna Music Baru, ve velkém sále Lucerny), tak uvidíme. Je to neuvěřitelné. Poprvé jsme tu byli před pár měsíci a za chvíli sem pojedeme už potřetí.

Nedávno jste hráli na britském festivalu Glastonbury. Jaký je pro kapelu hlavní rozdíl mezi takovou akcí a festivalem typu Sázavafest?
Theo: Jde hlavně o prestiž. Pozvání na Glastonbury bylo jako sen. Je to kouzelný festival evropských rozměrů, kam přijede dvěstě tisíc lidí. Od menších festivalů neočekáváme, že budou tak neuvěřitelné, a pak jsme většinou příjemně překvapení.

Jak moc se na Glastonbury liší zázemí pro kapely?
Theo: Tam jsme měli obrovskou šatnu vybavenou skoro jako normální byt. Celou dobu jsme mohli být přímo v centru dění.

Kapely jako vy mají často nejrůznější požadavky. Některé chtějí před koncertem sedm kusů bílých ponožek, některé zase dvě stovky hnědých bonbónů. Jaká speciální přání jste měli vy?
Adam: Chtěli jsme několik pohlednic města, které bychom mohli poslat domů.

Prý jste taky chtěli obrázky českých a zahraničních modelek.
Theo: A sakra, kdo to prásknul? Jo, máme jimi oblepenou šatnu. Neumíš si představit tu krásu. Ale nemysli si, že je to nějaké porno, jsou to vkusné umělecké fotky půvabných žen.

Ještě před pár lety jste byli „jen“ dva neznámí kluci z Manchesteru a dnes musíte odpovídat na otázky novinářů. Stýská se vám někdy po civilním životě?
Adam: Nikdy. Navíc, když přijdeme domů, vůbec nejsme slavní.

A já myslela, že vám váš pes tleská při každém návratu domů.
Adam: Pes, který tleská. Páni! Teď, když jsme slavní, mohli bychom si takového pořídit!
Theo: Od samého začátku jsme chtěli být známí, cestovat po světě a vést tenhle vzrušující život a naše přání se nám teď plní každý den.

Co je nejlepší na tom být slavný?
Adam: Vždycky jsem si představoval, že když jsi slavný, máš hodně peněz, a proto si můžeš dovolit drahé věci. Ale teď je to vlastně naopak, všechny věci dostáváme zadarmo.

Podle magazínu NME jste byli nejlepší kapela na Glastonbury, vaše album Happiness získalo ocenění za nejlepší album loňského roku…
Theo: …prostě děláme to, čemu věříme, a doufáme, že se to bude lidem líbit.

Na první pohled vypadáte jako dva gentlemani z Británie. Jste takoví i ve skutečnosti?
Adam: Já jo, ale Theo je hajzl.
Theo: No dovol! Kdybych neseděl dřív, než jsi sem přišla, určitě bych ti podržel dveře.

Vaše první album se jmenuje Happiness, většina skladeb má ale smutný nádech. Dokonce i Wonderful Life zní trochu depresivně.
Theo: Jo, to je pravda. Ta deska je z velké části hlavně o tom, že zkoušíme být šťastní. Většinu písniček jsme totiž psali, když jsme měli depresi, bylo to špatné období našeho života.

Hurts – Wonderful Life

Špatné období?
Theo: Byli jsme oba nezaměstnaní a na podpoře.

O tom jsem četla, prý právě na tu dobu odkazujete svým kavalírským vzhledem.
Theo: To, jak se oblékáme, skutečně vzniklo v době naší nezaměstnanosti. Dva a půl roku jsme jednou za čtrnáct dní docházeli na úřad práce a pořád dokola jsme vysvětlovali, proč nemáme práci. Bylo to dost ponižující, a když jsme si vzali čistý oblek, získali jsme aspoň trochu důstojnosti, takže úředníci na nás pak nekoukali jako na kriminálníky.
Když jsme potom šli do nahrávací společnosti, kde jsme měli potkat spoustu důležitých lidí, museli jsme vypadat trochu k světu, řekli jsme si, že u elegantních obleků zůstaneme.
Adam: Kromě toho je to pro nás také připomínka horší etapy našeho života. Žít delší dobu na podpoře je tak ubíjející, že ve chvíli, kdy se z toho dostaneš, jsi nesmírně vděčný. Je dobré na to neustále pamatovat.

Vzpomínáte na to období v nějaké konkrétní písničce?
Theo: Žádná není přímo o tom. Ale v podstatě jsou o tom všechny. To období nás hodně ovlivnilo, byli jsme dost skleslí a v té náladě jsme napsali písničky na Happiness.

Hurts – Better Than Love

Dovolte mi vás citovat: „Oba víme, že láska není jednoduchá“. Co to vlastně láska je?
Theo: Hm, zajímavé. Já nevím.
Adam: Asi se zatím snažíme najít lásku. Co si myslíš ty?

Já jsem naivní mladá holka, takže pořád věřím, že láska je krásná a že je všude kolem nás.
Theo: Jo, to zní dobře. Napiš to tam, jako že jsme to řekli my.