Hobit potřetí: Středozem milujeme, ale jeden pořádný výlet by stačil
A je to za námi. Konec roku 2014 znamená i poslední návštěvu Středozemě v rozmáchlém epickém spektáklu Hobit: Bitva pěti armád. Vyplatilo se sledovat osudy Bilbo Pytlíka a družiny trpaslíků až do konce a zúročilo se nějak nehorázné roztahování předlohy? Krátká odpověď: Spíš ne.
Ani poslednímu dílu hobití série se nepodařilo ospravedlnit bezprecedentní natahování originálu, původně jen pohádky na dobrou noc. Ani mantra všech obhájců třídílného formátu „počkejte si, až budou všechny tři díly, pak to bude dávat smysl“ se nepotvrdila. Jako celek Hobit prostě nepůsobí kompaktně.
Hobit: Šmakova dračí poušť – strhující tour de Středozem (2013)
Hobit: Neočekávaná cesta – dlouhá pohádka bez prostředku a konce (2012)
S ohledem na Bilbovu pouť na Osamělou horu je závěrečný díl trilogie v mnohém symptomatický. Už začátek snímku, kdy se po roční pauze dohrává finální souboj s drakem Šmakem, působí až komicky mimo. Pachuť po minulém díle, v němž tvůrci spektákl utnuli v nejnapínavějším momentě s tím, že jim přišlo v pořádku nedohrát linku, o které celý film byl, tak převládá i nyní. Pokus o metaforu: představte si přerušovaný sex, přičemž přerušení rovná se v tomto případě jeden rok. Vrchol po roce čekání možná bude fajn, ale do vaší Top 10 se pravděpodobně nedostane.
A jsou tu i další věci, jejichž bezzubost se naplno projevuje právě v posledním díle. Výtky, že Hobit je jen „druhým podáním“ Pána prstenů, se potvrzují až příliš jasně. Zaráží, jak unaveně a neinvenčně celá věc místy působí – jako by autoři vzali mustr z Pána prstenů a ten podle potřeb naplňovali. Režisér Peter Jackson znovu sahá po osvědčených, ale zoufale ohraných leteckých průletech nad hlavami putující družiny a samozřejmě, že když se před divákem rozprostře armáda skřetů, musí se proletět s kamerou dozadu nad jejich kopími, protože tak se to ve Středozemi zkrátka dělá.
Ve filmu je spousta momentů, které jsme už viděli v Pánovi prstenů. Prakticky všechno, co na původní trilogii fungovalo, třetí díl Hobita podává v obroušené formě a bez většího nápadu, včetně postav. Čestnou výjimkou je Bilbo v podání Martina Freemana, ale podobný level prokreslenosti s ním další figury nesdílí. Některé navrátivší se postavy jsou, zpětně nahlíženo, jen do počtu (Gandalf, Legolas), jiné, což je případ trpaslíka Kiliho a elfky Tauriel, jejichž zakázaná láska měla hrát v trilogii podstatnou roli, prošumí bez efektu. A těch zbylých trpaslíků…kolik jich vlastně bylo?!
V soustředěnějších pasážích i Bitva pěti armád ukazuje Jacksonův potenciál v budování psychologicky věrohodných postav, jako je tomu ostatně v závěru třeba u krále trpaslíků Thorina Pavézy (a jak tomu bylo prakticky u všech postav v Pánovi prstenů). Jackson dokáže navodit epický moment bitevní vřavy, ale plusové body získává paradoxně spíš tehdy, když se zklidní a soustředí na vztahy mezi postavami. Bojové scény tu dojíždí především na neustále se opakující motiv „záchrany na poslední chvíli“. Když se to děje podesáté, natažený meč/palcát/atd. proti hrdinovi už opravdu nevyděsí tak, jak v to Peter Jackson asi doufal.
Středozem všichni milujeme, návrat do ní proto nebyl nepříjemný. Ale udělat jeden velký, klidně epický biják se po skončení Bitvy pěti armád stále jeví jako ta nejlepší cesta, jíž se měl Peter Jackson se svou družinou vydat. Místo devíti hodin bychom sice měli jenom tři, ale byla by to jízda od začátku do konce.
Hobit: Bitva pěti armád
USA, sci-fi, 144 minut
Režie: Peter Jackson
Hrají: Martin Freeman, Evangeline Lilly, Luke Evans, Hugo Weaving, Orlando Bloom, Cate Blanchett a další
Premiéra v ČR: 11. 12. 2014
