Fenomén antidepresiv: Berou lidi prášky kvůli nemoci, nebo protože je to v módě?
Kdo nebere prášky s námi, bere je proti nám! Tak to v dnešní době vypadá.
V podstatě kohokoli se zeptáte, jestli něco bere, odpoví vám kladně. Občas ibáč na bolest hlavy nebo břicha, sem tam tam lupne něco na spaní, do toho nějaké ty drogy… Co je ještě v pohodě a co už ne? Kdy tohle házení do sebe prášků lopatou začíná být problém?
Nedávno jsem si s hrůzou uvědomila, že pět z mých šesti dobrých kamarádek někdy bralo nebo konstantně bere antidepresiva. Ta šestá nebere nic. Jak to? Ona totiž zdravě jí a cvičí. Donutilo mě to k zamyšlení. Všichni nám pořád cpou, jak se máme zdravě stravovat a že se máme hýbat a že nám pak bude hej. Skoro každý nad tím mávne rukou. Radši si jde zakalit, dá si u toho něco na povzbuzení, druhý den tam šoupne prášek na bolest hlavy a samozřejmě antidepresiva, protože pokles nálady při kocovině se nedá vydržet, že.
Ale ne! Tohle fakt není správně! Je samozřejmě rozdíl mezi člověkem, který trpí klinickou depresí, a člověkem, který má prostě jen depku, protože mu život háže klacky pod nohy. Pro ty první je braní antidepresiv důležité, nemůže bez nich přežít. Klinickou depresi vám ale musí diagnostikovat lékař, ne kamarádka u vína. Co ale ta druhá skupina? Té radíme, ať se ti lidi jdou radši proběhnout na vzduch nebo dělají jinou bohulibou činnost. Pohyb fakt léčí. A čas samozřejmě.
Dál. Když se s vámi rozejde kluk / holka, nesahejte hned po lexaurinu. Když vás čekají státnice, neřešte to neurolem. Víme, obojí je psychicky náročné, ale zkuste v sobě najít vnitřní sílu. Buďte stateční! Sáhnout po práškách není umění a navíc to není dlouhodobé řešení. Taky byste mohli skončit tak, že když se vám nebude chtít do práce, lupnete tam jeden neurolek, abyste to přežili. A to už pak budete jednou nohou v blázinci.