Colours, den 1: Wainwright hrál songy rodičů, Kronos si lidi pletli s rockem
Nádherná duha, která se během zahájení festivalu Colours of Ostrava vyklenula nad areálem zrekonstruované Dolní oblasti Vítkovic, jako kdyby vzkazovala, že tahle akce dopadne dobře. Alespoň tak dobře, jak odstartovala: povedenými koncerty barokního popaře Rufuse Wainwrighta a (od)vážných Kronos Quartet.
Než objevíte všechna zákoutí nového festivalového areálu ve Vítkovicích, zřejmě vám to chvíli potrvá, míst k objevování je na Colours of Ostrava nespočet.
Pro zjednodušení ho ale rozdělme na dvě části – hlavní koncertní se dvěma největšími pódii vedle továren a vedlejší industriální, která je zakomponována mezi bývalé výrobní budovy. Své kouzlo tyto prostory jistě mají, prozatím ho ale schoval všudypřítomný prach, který nezahnal ani drobný déšť.
Po čtvrthodinovém uvítání a představení partnerů rozjel svou první českou návštěvu acapella verzí písničky Candles americko-kanadský elegán Rufus Wainwright. Je sympatické, že ho pořadatelé pozvali, jeho uvolněné rošťácké písničky se však lépe poslouchají v menším prostoru u sklenky vína. Faktem ale je, že komunikaci s fanoušky zvládl dobře. Kdyby vás zajímalo, jestli má muzikálnost v rodině, tak má. Na Colours zahrál i písničky z pera svých rodičů.
Nejočekávanější představení prvního dne, koncert (od)vážného Kronos Quartet se dvěma hosty, začal až po rockovém finále Rufuse Wainwrighta. Kronosácká osmdesátiminutovka byla výjimečná. Na jedné straně hostující mág samplů Samuli Kosminen, na druhé straně akordeonista Kimmo Pohnojen, mezi nimi kouzelníci smyčcových nástrojů.
Suita Uniko, již v Ostravě společně přehráli, vypravila fanoušky na vesmírnou cestu, k vysychajícícm pramenům vody anebo ukázala, jaké to je v kůži mladého Harryho z filmu Requiem za sen. Skvělý byl i zvuk, který fanoušky před pódiem doslova obklopil. Kronos Quartet sice nehraje čistou klasiku, k rocku má ale daleko. Škoda proto "rockového" roztleskávání, které někteří fanoušci během setu Kronosu zkoušeli.
Druhou hlavní kapelou čtvrečního programu byli skotští post-rockoví matadoři Mogwai, kteří nahradili nemocnou Björk (na jejíž "počest" startují dívky z Čokovoko v Ostravě turné Björk je simulantka).
Oproti první návštěvě v pražské Arše chyběla show semknutost a intenzita, kterou tehdy vytvořili eposem Like Herod.
Tentokrát se předvedli v přístupnější poloze. Během hodinovém setu hráli hlavně nejnovější věci z desky Hardcore Will Never Die, But You Will, neopomněli ale ani klasiky I Know You Are But What Am I? nebo Mogwai Fear Satan, při níž neznalým způsobili zástavu srdce. Přesně ve stylu post-rocku uspali a následně odstřelili časovanou nálož. Vazbení a hrátky s efekty daly vzpomenout na nejlepší časy žánru, jenž už má svůj vrchol za sebou, ale jehož vlajku Mogwai hrdě tyčí dál i na ostravské půdě.
Na Arcelor Mittal Stage se po koncertě Mogwai měla strhnout jedna velká taneční party v režii Infected Mushroom, kteří nastoupili v koncertní sestavě s doprovodným bubeníkem a kytaristou. Na rozdíl od vybrnkávání při vystoupeních Chase & Status byl slyšet a jeho úloha tak měla větší smysl.
Performance přivedla diváka zpátky do 90. let se vším všudy. Hudba, zpěvákovy pohyby, burcující gesta i animace, při nichž se nešlo ubránit úsměvu, jak jsou hloupé. Jako kdybychom se vrátili před obrazovku, kdy jsme hltali hity z Eso Terezy Pergnerové. Nakonec zazněl i cover Foo Fighters Pretender, s nímž sice drum´n´bassové diskotéky nezbourají, ale průšvih to také nebyl. To Smashing The Opponent, kterou kdysi nahráli s Jonathanem Davisem, ušili líbivější kabátek; na song se dokonce dalo tancovat.
Po čtvrt na dvě ráno pak poslali fanoušky do peří, aby se připravili na další den.