Buty: Dali jsme se na stolní penis

Po šestileté pauze vydala ostravská kapela Buty novinku nazvanou Duperele. O desce při promo rozhovoru paradoxně nepadlo téměř slovo, zato víme všechno o stolním penisu a pingpongové kariéře frontmana Radka Pastrňáka. A v neposlední řadě také o českém dřevěném uhlí.

Co jste během posledních šesti let, kdy Buty nevydaly desku, dělali?  
Richard Kroczek: Spoustu věcí. Rozvedl jsem se, oženil.
Radek Pastrňák: Já už jsem rozveden byl a neoženil jsem se. Ale začal vrcholově sportovat. Nejdříve to vypadalo naivně, začal jsem si s kamarádama pinkat ping pong, ale strašně jsem se zlepšil. A minulý týden jsme se po letech rozhodli, že založíme seriózní oddíl stolního tenisu. Takže teď budeme pravděpodobně vidět i v krajských tabulkách. Nejenom hudbou, ale i tím penisem strašně osobně rostu.

„P“ na začátku slova „tenis“ jste řekl schválně?
Radek: Řekl jsem „stolní penis“? Myslel jsem tenis. Asi jsem se přeřekl.
Richard: Já jsem mu rozuměl „tenis“, kdo ví, na co jste myslela vy. Ani na stolním penisu ale není nic špatného.
Radek: Jo, to se normálně prodává.
Richard: Ale nevím, jak se to hraje. To byste spíš věděla vy.

Poslechněte si Buty v YouRadiu

Prvních šest alb jste vydávali většinou po dvou letech, sedmé Votom pak vyšlo až po čtyřech, Duperele po šesti…
Richard: Čím to asi bude?

Vypadá to, jako kdybyste Buty drželi jen silou vůle.
Radek: Ale ne. Každý to taky má jinak. Třeba Richard je teď do kapely ponořený úplně. Já jsem se naopak spíš vrhnul na ten stolní tenis a kapela je teď pro mě koníček.

http://www.youtube.com/watch?v=njCCufP4Lzc

Vy jste se, Richarde, oženil.
Milan Nytra: Takže musí část peněz deonovat na jiné místo než do vlastní kapsy.
Radek: Ty jsi těch šest let nic nedělal?
Milan: Dělal jsem v podstatě to, co vždycky, u mě se nic nezměnilo. Snažil jsem se spojit dvě profese, kromě Buty jsem projektant. Projektoval jsem domy, rekonstrukce a podobně.
Radek: Rád bych zdůraznil, že mám vlastně taky dvě profese. Jako hlavní obor mám stolní tenis, ale jednou týdně chodím taky na nohejbal.
Milan: Ano, na to jsi zapomněl.
Richard: Buty nás ale pořád hodně baví, šestiletá přestávka byla přirozená.

Někde jsem četla, že ta pravá chvíle pro vytvoření alba přišla až v poslední době, kdy jste začali cítit, že je třeba udělat něco nového.
Radek: Jéžiš, tak to cítí Richard.

Mám to chápat tak, že jste Duperele nahráli čistě proto, aby se na vás nezapomnělo?
Richard: Potkávali jsme fanoušky a známé a všichni nám pokládali stejnou otázku: „Kdy bude něco nového? Kdy konečně něco uděláte?“ Na koncertech navíc pořád vystupujeme se starým repertoárem, takže bylo potřeba trošku ho oživit. To je můj vnitřní pocit, o kterém jsem mluvil. Radek měl doma přetlak písniček, se kterými musel něco udělat. Točili jsme přes rok, Radek ale na písničkách pracoval déle.

Co máte v plánu teď? Jedete turné po Česku a Slovensku, na velká pódia ale asi nemíříte.
Radek: Vzal bych to postupně. Do půl páté tady budeme dělat rozhovory, potom půjdeme k Jelínkům. Tam si dáme pár piv, pojedeme domů, budeme mít volno a potom přijdou na řadu koncerty, které najdete na našich stránkách.

Víte, pořadatelé jsou někdy hrozně rozežraní, diktují si třeba, které písničky jim musíme zahrát. Často si i vybírají, v jakém složení má kapela přijet. Jestli ve složení z roku 1986 a na který nástroj má kdo hrát. Na některých koncertech třeba nechtějí mě, takže místo mě jde zpívat Kamil Stříhavka. Takhle se to tedy dneska dělá.

Taková Vrána od Kamila Střihavky…
Radek: Paráda.

Kolik berete za koncert?
Richard: Cena se pochopitelně mění. Záleží na charakteru akce, vzdálenosti nebo velikosti pódia.
Radek: Když hraju na flétnu, je to méně, protože flétna je lehčí nástroj. Ale když hraju na kytaru, která má šest strun, někdy i sedm… Honorář si účtujeme podle toho, kolik not zahrajeme.

Nejste trochu překvapeni, co všechno se v hudebním průmyslu za šest let změnilo? Například on-line prodej desek.
Radek: My jsme se ale nikam neodstěhovali.

Jasně, ale pro kapelu to musí být rozdíl.
Richard: Pro mě osobně je to velmi příjemné. Lidé si mohou koupit desku, kterou si poslechnou a otevřou jako knížku, ale mohou si ji také stáhnout do mobilů nebo počítačů. Před více než půl rokem jsme vyvázali ze smlouvy s naším bývalým vydavatelem a byli jsme takzvaně volní. Nakonec jsme zvolili cestu klasického vydavatelství; ředitelka Supraphonu Iva Milerová je dlouholetá kamarádka, která pracovala v našich počátcích u firmy BMG. Znovu jsme k sobě našli cestu.
Radek: Mně mamka radila, ať písničky nikomu nedávám. Ať si je nechám a když je někdo bude chtít, ať si je koupí ode mě.

Nedávno jsem se pozastavovala nad tím, že partnerem jedné desky je společnost Kanzelsberger (rozhovor s A Banquet). Vaše partnerství s Riderou Bohemia mě ale opravdu pobavilo. Řekněte, jaká forma spolupráce může být mezi hudebním tělesem a firmou, co prodává uhlí, koks a kamení?
Richard: Mají pro nás určité sympatie a rozhodli se nám s deskou vypomoct. Pomohli nám zaplatit věci, které jsme potřebovali, abychom album Duperele mohli vydat v takové podobě, v jaké vyšlo.

Co pro ně na oplátku děláte vy?
Richard: Umisťujeme je tam, kam jsme jim to slíbili.

Na koncertech tedy nerozdáváte uhlí?
Richard: To spíš oni. Mají blízko ke sportu, k pingpongu, k tenisu, takže naši desku rozdávají jako dárek svým partnerům.
Radek: Vlastním pingpongovou pálku, která má karbonové vrstvy, ale je to zatím jenom  polokarbonová pálka. Od firmy Ridery očekávám, že jednou budu mít celokarbonovou pálku.
Richard: Mimochodem je to česká firma, která začala vyrábět české dřevěné uhlí. Veškeré uhlí, které kupujeme na pumpách a různě v obchodech, se dováželo ze zahraničí.

Jaký je rozdíl mezi českým a zahraničním dřevěným uhlím? Hoří lépe?
Richard: Hoří výborně! Zajímavé je, že Ridera s tím měla rok a půl práce. Takže teď budeme mít dřevěné uhlí do našich krbů.
Radek: Dřevěné uhlí si tady vždycky lidé vyráběli. Jestli ale hoří lépe, to nevím. Hoří stejně, ale je vyrobeno tady, což je dost podstatné.
Richard: Já bydlím v Beskydech a tam se strašně kácí. Úplně všichni jsou tam naštvaní. Devadesát pět procent dřeva odsud jde do zahraničí.
Radek: Nevěděl jsem, že Ridera obchoduje s dřevěným uhlím.
Richard: To je aktuální novinka. Zrovnu procházejí testy a schvalovací procedurou.
Radek: Já ale nechci mít pálku z vláken z dřevěného uhlí! Dřevěnou pálku už mám. Chci pořádnou pálku z kamene.
Richard: Taky je výhoda, že doma můžeme zadarmo grilovat. Protože my, členové skupiny Buty, pár pytlů s uhlím dostaneme.
Radek: Zbude nám i pro děti na Vánoce.

Vraťme se k desce. Texty na Duperele mi připadají dost dadaistické. Předpokládám ale, že nevznikají taháním slov z klobouku.
Radek: Jak které. V hlavě mi vznikne nějaký konstrukt, který se pak popíše, anebo jde věta za větou, řádek za řádkem. Hlavně to musí člověka bavit. Když mám pocit, že ta písnička není hotová, babrám se s ní. Ale většinou to jde samo.

Se kterou písničkou jste se babral?
Radek: Já jsem se babrááál… Babral jsem se s písní Aú, babral jsem se s Nad papírem, babral jsem se s Náhradníma dílama. Ostatní šlo samo.

Budete s nějakou písničkou mířit na rádia?
Richard: Lidi ze společnosti Supraphon dali Duperele k poslechu několika dýdžejům z rádií. Ti jako první singl vybrali Píseň práce a řekli, že se ji pokusí nasadit do rádií.
Radek: Já bych vybral něco jiného, ale zas nemám tak vybroušený vkus ti lidi z rádií, kteří vystudovali nějakou tu fakultu hutní anebo jsou to právníci.