Avril Lavigne a jejích sedm songů, co se měly stát hity (a nestaly)
Kanadská rocková diva s černočernými očními linkami nedávno oslavila životní jubileum. Zpěvačka s příjmením, které umí správně vyslovit jen 30% dotázaných, toho za třicet let svého života stihla neskutečně mnoho. A jak už to bývá s tvorbou každého umělce, z některých songů se stanou superhity a jiné (mnohdy i ty nejlepší) písně zase vyžadují investigativní činnost samotného posluchače a je potřeba si je v diskografii zkrátka najít.
Anything But Ordinary
Když vydala Avril Lavigne své první album „Let Go“, bylo na její věk (17) až nezvykle dospělé a vynalézavé. Přesně takový člověk jako ona tenkrát na trhu chyběl: hudební svět přímo prahnul po nástupkyni Alanis Morrisette, skejťácká image s prvky punku byla hrozně v móde a co si budeme namlouvat, Lavigne byla už od svého mládí vždy nesmírně muzikální. Rodiče milionů puberťáků a mladých dospělých se z holky, co skákala po autech a dělala různou neplechu, chytali za hlavu. Ale teenagerům padla rozpustilá Kanaďanka přesně do noty. A co teprve když s sebou přinesla z dnešního pohledu průlomové album ženského rocku plné skvěle napsaných, zprodukovaných a odzpívaných písní. Vlastně cokoli z této kolekce můžeme označit za hit – až tak silná je to nahrávka. Jeden z vrcholů alba, „Anything But Ordinary“ se ale singlem nikdy nestal.
Things I’ll Never Say
Tak jako za několika dalšími absolutními peckami na „Let Go“ stojí i za touto skladbou producentské trio The Matrix (Lauren Christy, Graham Edwards, Scott Spock), které pracovalo se širokou škálou umělců od Britney Spears po Korn. Lavigne může triu děkovat za mnohé. Do studia totiž tenkrát přišla holka, která byla sice extrémně talentovaná, ale nejistá, kterým stylem by se měla ubírat. Vydavatelství ji nutila, aby se usadila v jakési moderní variaci country (tohoto stylu se za několik let ujala Taylor Swift a znovu se ukázalo, že přesně to trh potřeboval), ale když se Avril setkala s The Matrix, došlo jí, že její srdce patří rocku. Tedy ne úplně čistého, ale namíchaného s popem, písničkářstvím, akustikou a možná i trochou odlehčenějšího grunge. A hlavně romantikou. Třeba z „Things I’ll Never Say“ romantika srší všemi směry.
Forgotten
Druhá alba bývají pro umělce zásadní v tom smyslu, že se obvykle rozhodne, zda jim daný styl sedí, či ne. Při pohledu na soupisku autorů by jeden ani nečekal, že „Under My Skin“ bude ryze rocková nahrávka (a bohužel poslední kritiky opravdu chválená deska zpěvačky). Lavigne si totiž ke spolupráci přibrala klavíristku Chantal Kreviazuk, která se, jemně řečeno, spíše pohybovala v oblasti klasické hudby a možná ten klasický přístup k hudbě má největší podíl na tom, že deska je melodicky opravdu velmi silná. Kromě námi vybrané „Forgotten“ má Kreviazuk na svědomí třeba i „He Wasn’t“, což je jedna z nejrychlejších písní zpěvačky v celé diskografii a slyšet její původní klavírní verzi by bylo určitě zajímavé. Jen škoda, že se holky posléze rozhádaly. Z tohohle tandemu mohly vzejít velké věci.
Alone
Rok 2007 a třetí kolekce „The Best Damn Thing“ znamenala první krůčky k popu. A vlastně to vůbec neznělo špatně, Lavigne se opět trefila do prázdného místa na trhu, kdy tu žádná jiná rocková rošťačka s růžovo-černo-bílými emo outfity nebyla. Lavigne byla originální už jen tím, že v době popularity emo byla jedním z mála umělců, kteří nezpívali o smrti a dekadenci. Proslulý producent Rob Cavallo (Green Day, My Chemical Romance, Paramore) dostal na desce prostor jen na jednom jediném songu, což byla velká chyba, neboť deska by pak mnohem efektivněji navazovala na předchozí tvorbu zpěvačky. Spoustu prostoru dostal naopak těžký popař Lukasz Gottwald (Dr. Luke), jehož produkce možná funguje u Keshy a Katy Perry, ale ne u zpěvačky, která je v duši rockerka. Pop od Avril Lavigne je sice špičkový, ale bohužel vůbec ne originální. „Alone“ je ale správně pankáčská.
Runaway
„Runaway“ je podobně pankáčská nejen svým zněním, ale i tím že stejně jako u „Alone“ obstaral vynikající perkusní part nejlepší bubeník světa Travis Barker z Blink-182. Možná si při poslechu řeknete, že na těch bicích není zase tak nic složitého, ale Barker byl požádán o jednodušší hru, aby pak perkusní party zvládali hudebníci při živých vystoupeních (Barkerův styl je totiž docela těžko napodobitelný). Tenhle song pak Avril občas i sama bubnovala během svých koncertů.
Keep Holding On
Dr. Luke čas od času pomůže do světa vypustit skutečně perlu. Tak jako tuhle třeba „Keep Holding On“, která se objevila na songu k filmu „Eragon“. To, jak dobrá píseň to je, ostatně naznačuje i fakt, že od dob „Let Go“ (nominace za album samotné, čtyři písně z něho a za nejlepšího nového umělce) to byla jediná skladba Lavigne, která měla velmi blízko k nominaci na Grammy (abychom byli fakticky přesní: song se bohužel nedostal do užší nominace pěti kompozicí, ale skutečně chybělo málo). Lavigne na něm opět viditelně čerpá ze svých zázračných schopností napsat vynikající sloky, které u jiných hudebníků často slouží spíše jen jako most k výraznému refrénu.
I Love You
Od „The Best Damn Thing“ byla už Lavigne pořád popovější a popovější, až nakonec začala trochu splývat s davem. Nepřišla ani o špetku svého muzikantského umu, ale bohužel měla spíše smůlu, že se dostala do rukou producentů, kteří staví do popředí potenciální komerční úspěch a ne podstatu umělce a kvalitu. Rádia se singlů chytla, ale nahrávka se bohužel ničím neodlišovala od těch z diskografií Taylor Swift či Kelly Clarkson. Což je u hudebnice, která byla ve svém stylu špičkou, trochu smutné. „I Love You“ je paradoxně asi největší popina na albu, ovšem v kontextu tehdejšího vztahu zpěvačky s problémovým Dereckem Whibleym dostává skladba jinou náladu a koneckonců ta melodie je tak roztomilé nasládlá, že by v rockovější úpravě výborně sedla do setlistu debutu.