Aneta Langerová: Stýskalo se mi po tom, až na koncertech otevřu pusu dokořán
Zpěvačka (a vítězka historicky první řady české SuperStar) Aneta Langerová dnes vydává svou třetí desku, již pojmenovala Jsem. Že nevíte, co tím myslí? Aneta je hlas, Aneta je folkrock, Aneta jsou emoce a zároveň klid - Aneta je jednoduše přesně to, co na jejím novém cédéčku uslyšíte. A také to, o čem mluví v rozhovoru pro Kouli.
Říkáš, že písničky na desce Jsem jsou civilní, že vycházejí z obyčejného života. Je právě tohle největší rozdíl mezi novým albem a druhou deskou Dotyk?
Jde spíš o to, jak jsem písničky na novém cédéčku uchopila. Dotyk byl hodně stylizované album plné efektů, lidé, kteří obvykle poslouchají poprock, ho mohli vnímat možná až alternativně. Dá se říct, že ke zvuku Jsem mě vedly mantinely první desky Spousta andělů a Dotyku, to jsou diametrálně odlišné nahrávky. Jsem je něco mezi tím. Věděla jsem, že na třetí desce chci hlavně zpívat a že na ní chci znít co nejcivilněji, tenhle druh projevu je mojí nejsilnější zbraní a zároveň se v něm cítím nejlíp. Na koncertech ještě před natáčením desky jsem s velkou chutí zpívala i cover verzi písničky Mama od Marty Kubišové, mohla jsem do té skladby vložit úplně všechno to, co doopravdy jsem. Už se mi na koncertech prostě stýskalo po tom, otevřít pusu dokořán.
Deska zní v podstatě opravdu tak, jak popisuješ – máš v ní hodně prostoru pro hlas, ale zároveň i pro akusticko-elektrický zvuk. Jsou na ní ale také dvě písničky, které se konceptu vymykají – folková Vzpomínka s jasnou narážkou na dětské roky v rodinném kruhu, a potom Pokušení, téměř čistě popový song, který jako by vypadl ze Spousty andělů…
Pokušení byla původně čistě folková písnička s jiným refrénem. Jednoho dne jsem ale přišla do studia a Martin Ledvina, se kterým jsem desku dělala, mi ji pustil v úplně jiné aranži, o které jsem si říkala, že už je asi příliš… Celá písnička byla hodně nakopnutá, rocková, smyčce jí dodávaly až takový monstrózní rozměr. Pak jsme ale usoudili, že i tahle písnička na desku patří. Ve výškách Pokušení slyšíte můj hlas v úplně jiné barvě než třeba právě ve Vzpomínce. To je opravdu folková písnička, ve které se vracím do časů, kdy jsme sedávali jako rodina u ohně, hrála jsem na kytaru a s mámou jsme zpívaly.
Poslechněte si ukázku Pokušení
Poslechněte si ukázku Vzpomínky
Mluvila jsi o smyčcích. Plánuješ je brát s sebou na koncert?
Širší sestavu jsem sice taky plánovala, ale je komplikované vyrazit na turné třeba s osmi lidmi… Na druhou stranu, koncert je něco jiného než deska. Na koncertě má člověk navíc vizuální vjem, takže hudebně většinou stačí jen vystihnout podstatu písně. S naší kapelou hraje houslistka Anna, na koncertech tedy bude ona. (Kolem 4. prosince, na který plánuje Aneta křest desky, má houslistka termín porodu. Aneta se smíchem dou
fá, že se to všechno v pohodě zvládne.)
Texty na tvé nové desce jsou plné přirovnání a náznaků. Je pro tebe důležité, aby je posluchači dešifrovali?
Jak kdy. Jsou písničky jako Stačilo říct od Michala Hrůzy, kterým lidi určitě porozumí, a pak jsou písničky typu Jedináček od Oskara Petra, které jsou hodně hloubavé. Z Jedináčka jde konkrétní emoce, která je podle mě důležitější než text. Pro mě jako pro zpěvačku je zásadní, že každou písničku můžu zazpívat s jiným výrazem. Někde dám hlasu větší znělost, někde písničky spíš vyprávím.
Poslechněte si ukázku Jedináčka
Poslechněte si ukázku Stačilo říct
Na desku ti kromě Michala Hrůzy a Oskara Petra napsali texty i Tomáš Klus a Filip Horáček z kapely Prohrála v kartách. Mluvili jste spolu před tím o tom, co by v textech mělo být, o čem bys chtěla zpívat?
Jak s kým, s každým z těch autorů mám jiný vztah. Ale třeba s Michalem Hrůzou jsme jednou seděli v baru a hodně otevřeně jsme si povídali. Michal ze mě doloval drobnosti – co chci, co jsem, co mám ráda a co je pro mě důležité. Všechno to pak, a myslím, že velmi šikovně, vložil do textu.
Která písnička z nové desky je ti po textové nebo i hudební stránce nejbližší?
Všechny písničky na desce pro mě mají váhu, ale své favority samozřejmě mám. Je to už zmíněná písnička Jedináček, která se mi líbí konkrétní emocí, melodičností a přitom lidovostí.
Naprosto miluju písničku Den od Filipa Horáčka. To je ten stav, kdy člověk zažívá maximální euforii, má pocit, že může zachránit svět a všechny kolem. Většinou se dostaví ve chvíli, kde se dobře bavím ve společnosti přátel. Což třeba právě teď prožívám s Tomášem Klusem, který napsal titulní písničku Jsem. Když si jdeme spolu někam sednout, zažíváme přesně tyhle stavy nadšení.
Tomáš o tobě v rozhovoru pro Kouli mluvil úplně stejně.
My jsme si tak nečekaně padli do noty…Snažíme se podporovat navzájem. On má v hlavně neuvěřitelnou databanku nápadů, textů, emocí…
Klip k singlu
jste natáčeli v Berlíně. Proč právě tam? Máš k Berlínu nějaký vztah?
My jsme hlavně chtěli udělat úplně civilní fotky, které by Jsme dobře ilustrovaly. Chtěli jsme docílit toho, abych byla stoprocentně uvolněná, a tak jsme odjeli do Berlína, o kterém fotograf Standa Merhaut před tím hrozně hezky mluvil. Po jeho slovech jsem měla pocit, že pojedeme do mekky umění, což se mi pak jen potvrdilo, protože Berlín je neskutečně inspirativní. Strávili jsme tam moc hezký čtyři dny. Neměli jsme žádný program, jen jsme chodili a jezdili po městě a u toho fotili a natáčeli.
Jezdíš na kole i po Praze?
Na kole se po Praze chystám jezdit příští rok, ale nejradši ze všeho chodím pěšky. Pouštím si do sluchátek hudbu a ušetřím si nervy s dopravou.
Jsi pořád nervózní z pohledů spolucestujících?
Metrem nebo tramvají jezdím jen výjimečně. Po soutěži jsem si udělala zvláštní blok a těžko se ho zbavuju, i když samozřejmě teď už je to daleko lepší. Třeba právě v tramvaji je to kolikrát i dost legrační, ráda se totiž lidem dívám do očí. Někdo se lekne a hned uhne pohledem, někdo pozdraví, někdo si mě prohlédne a dělá, že mě vlastně vůbec nezná.
Překvapí tě dneska ještě nějaké reakce lidí?
Poslední dobou se mi dost často – hlavně na festivalech – stává, že za mnou přijde nějaký kluk a chce se se mnou nějak speciálně vyfotit. Vzít mě do náruče, vyzvednout na ramena nebo mi třeba vlézt na záda.
Vycházíš těmhle fandům vstříct?
Ale jo, speciálně na festivalech je totiž velmi uvolněná atmosféra, lidi tam chodí za muzikou a dost často jsou opravdu velmi příjemní. Takže když to není žádná úchylárna, tak se klidně vyfotím.
Sleduješ teď SuperStar?
Jojo, sleduju. Je zajímavé vidět, jak se soutěžící kolo od kola vyvíjí. Kdo byl na začátku favoritem, teď už třeba výš nešplhá, naopak lidi, kterých jste si před tím vůbec nevšimli, se lepší. Dost zajímavý typ je třeba Dominika Stará, má i hodně zajímavý hlas, který řeže. To je pocit, který si člověk zapamatuje. Zažívám ho i u zpěvu Leony Šenkové a samozřejmě u Martina Chodúra. Snažím se ale i sledovat, jak to budou soutěžící zvládat, až bude po všem. To je to rozhodující.
Máš nějaký návod, jak se tím, co přijde po konci soutěže, vyrovnat?
Tady je každá rada drahá, každý se totiž po soutěži ocitne v trošku jiné situaci. Hlavní je ale jedna věc: Pokud to dotyčný myslí s muzikou vážně, je důležité, aby si stanovil cíl, aby alespoň instinktivně věděl, co chce dělat. A nepřistupoval na kompromisy. Je třeba najít si co nejrychleji svoje místo, mít repertoár a lidi, se kterými budete spolupracovat, kteří se o vás postarají a poradí, co a jak dělat. To jsou věci, které v patnácti šestnácti prostě vědět ani nemůžete. A potom je samozřejmě důležité mít štěstí a vytrvat. Je to běh na dlouhou trať.