Adam Mišík: Táta nechtěl, abych byl muzikant

Syn legendárního písničkáře Vladimíra Mišíka Adam (16) na sebe poprvé upozornil jako frontman kapely Colorblinds, která zaujala věkovým průměrem nepřesahujícím patnáct let. Nyní se potenciál Colorblinds podle Adama vyčerpal a on se pustil na sólovou dráhu. Desku natáčí s Arminem Effenbergerem z elektropopové kapely Cartonnage a štěstí by chtěl zkusit i v cizině.

Chystáš se na sólovou dráhu. Nemá se ale na „sólovou dráhu“ odcházet někdy ve čtyřiceti a po čtyřech, pěti prodaných deskách?
Adam Mišík: Před tím jsem hrál s kapelou The Colorblinds, jenomže jsme se neshodli, jak pojmout celý koncept kapely. Když se chceš věnovat hudbě na vyšší úrovni, vyžaduje to – kromě muzikantů – nějaký tým lidí. Kluci tuhle vizi neměli, a proto jsem v kapele skončil a začal pracovat na sólovém materiálu.

Jak tedy tvoje sólová dráha zatím vypadá?
Minulý měsíc jsme do světa vypustili první singl a klip Tvoje světy. Jsem v plném procesu nahrávání desky, v říjnu pojedu na turné, dvanáct až třináct koncertů.

Pouze pod svým jménem?
Zatím ano, ale samozřejmě tam se mnou bude hrát kapela, takže přemýšlíme, že i ta by měla své jméno. Jako třeba Justin Timberlake má teď svoje Tennesee Kids.

Jak budou tvoje nové písničky znít?
Těžko říct. Žánrů, které mě ovlivňují, je spousta. Desku dělám s producentem Arminem Efenbergerem z Cartonnage, který je žánrově úplně jinde, takže výsledek bude zajímavý. Snažíme se udělat hodně moderní zvuk, zároveň by to měly být písničky, které budou fungovat, i když je zahraju jen s kytarou.

Kdo bude hrát ve tvé sólové kapele?
Na klávesy se mnou vystupuje František Valena a zřejmě už máme i kytaristu, zbytek kapely ještě hledáme. Budou to ale určitě všechno mladý, talentovaný lidi. Repertoár přizpůsobíme živému hraní až před turné. Je to věc, kterou nechci podcenit, hraní naživo je úplně jiná disciplína.

Ve studiu nespolupracuješ s žádnými muzikanty?
Armin je multiinstrumentalista, ale používáme hodně elektronických zvuků. Například syntezátory. Ale pozor, reálné analogové syntezátory ze sedmdesátých let. Zvuk má pořád kvalitu, v podstatě se dá říci, že pracujeme s reálnými nástroji.

Písničky si píšeš sám?
S Arminem fungujeme půl na půl. Každý přináší svoje nápady. Armin vymyslí základní linku, já pak přijdu do studia a domyslím melodii. Nedá se tedy říct, že bych psal všechno sám. Spolupracujeme.

U jakého labelu tvá deska vyjde?
Vyjde to pod značkou Redhead Music, což je label mého manažera Tondy Milaty.

Adamův první klip Tvoje světy

Máš svoji vlastní řadu sluchátek. Jak se k tomu člověk dostane?
Musí mít šikovného manažera (směje se). Jsem rád, že se u nás najde někdo, kdo podporuje mladé a neznámé muzikanty, v mém případě Sony, kteří přišli s nápadem na sluchátka MishiXBass, což je inspirované tím, jak si říkají moje fanynky – Mishix.

Je ti šestnáct. Jak dlouho se vlastně muzice věnuješ?
Od dvanácti. Tehdy jsme s klukama z Colorblinds zalezli do zkušebny, za pár měsíců vylezli a tehdy jsem pochopil, že muzika je něco, co opravdu chci dělat.

Donedávna jsi chodil na základní školu. Jak těžké bylo věnovat se hudbě naplno? Předpokládám, že tví vrstevníci měli asi úplně jiné zájmy.
Pro mě je to úplně normální, jsem už asi lehce zdegenerovanej. Vnímám to jako přirozenou věc. Mám hodně starších kamarádů i kamarádek. V muzice jsem odmalička vyrůstal (Adam je syn písničkáře Vladimíra Mišíka), což mě asi ovlivnilo. Když si čtu komentáře na YouTube, což bych neměl, mám dojem, že spousta lidí mě bere jako protekčního synka. Je dobré říct, že táta mě nikdy do ničeho netlačil. Ani nechtěl, abych byl muzikant. To bylo čistě moje rozhodnutí, došel jsem k němu sám, táta fungoval spíš jako dozor a konzultant. Samozřejmě, že jméno ti někdy pomůže, ale nesnažím se toho zneužívat. Nikdy jsem to nedělal.

Jak se tátovi líbí tvoje muzika?
Líbí se mu. Táta rozlišuje hudbu na dobrou a špatnou, jestli je to pop nebo hard rock, je mu jedno. Zároveň kouká na to, kolik mi je let, jaký problémy řeším a chápe to. Máme společný účet na iTunes, poslouchá, co stahuju. Pak za mnou přijde a povídáme si třeba o nových Daft Punk nebo Justinu Bieberovi.
Nepřemýšlíš o tom, že byste udělali nějakou hudbu společně?
Párkrát jsme si už společně někde zazpívali. Uvidíme, v budoucnu se něco stát může.

Lákalo by tě prosadit se v zahraničí?
Určitě. V září jedu do New Yorku a do Los Angeles, kde máme nějaké schůzky se zajímavými lidmi. Ale nechci nic zakřiknout.

Nové písničky skládáš v angličtině, nebo češtině?
Půl na půl. Čeština má smysl, protože jí lidi rozumí a já chci, aby mi lidi rozuměli. Taky rádia preferují česky zpívající interprety. Zároveň chci ale udělat několik písniček v angličtině, už z toho důvodu, abych měl venku čím se prezentovat. Napsat v češtině dobrý popový text je opravdu umění. U nás to podle mě dělá dobře třeba Ben Cristovao, který se snaží s češtinou zajímavě pracovat, za to je třeba ho ocenit.

Jak to máš s fanynkami? Poznávají tě holky na ulici, píšou ti?
Jo, od té doby, co jsem vypustil na YouTube první klip Tvoje světy, to docela roste. V Praze ani ne, ale třeba když jsem přijel do Uherského Brodu, všichni mladí mě tam lidé poznávali. Přišel jsem tam na místní diskotéku a nastal chaos, holky si mě začaly fotit… Tehdy jsem poznal, že davová hysterie může být nebezpečná, musel jsem utéct. Nebyl to dobrý nápad.

Myslíš, že vydržíš dělat muziku tak dlouho jako tvůj táta?
Určitě. Lidi mi říkají, že holky dospějou a už je to nebude bavit. Ale zapomínají na to, že i já budu starší a moje hudba se samozřejmě změní.